Rozhovor se šperkařem Pavlem Herynkem

Olomoucký výtvarník Pavel Herynek působil v letech 1990–2003 na Katedře výtvarné výchovy Univerzity Palackého v Olomouci. Svou pedagogickou činností nejen dopomohl k nalezení vlastní cesty řadě kreativních osobností z řad studentstva, ale vytyčil i nové směřování katedry, když zde roku 1994 etabloval ateliér Kov a šperk. Svou nezaměnitelnou tvorbou přispěl k rozšíření obecného vnímání šperku i jeho materiálové skladby, aniž by upouštěl od přísných požadavků na jeho řemeslné zpracování.

Obr. 1 Pavel Herynek při vernisáži výstavy svých šperků ve Vlastivědném muzeum v Olomouci dne 23. 10. 2025. Foto: Gabriela Stránská.

K osobě Pavla Herynka

Pavel Herynek se narodil roku 1943 v Poličce. Dětství a mládí prožil s rodiči a sourozenci na Vysočině v nedaleké Proseči. V letech 1964–1969 studoval na Katedře výtvarné teorie a výchovy Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Po studiích se oženil s Jitkou Jasanovou, od té chvíle Herynkovou. Po krátkém působení v roli středoškolského učitele získal v roce 1972 místo v Divadle hudby OKS, kde mu byl v letech 1974–1988 svěřen výstavní program. Nenápadná galerie v pravém přísálí hlediště poskytovala v éře dusivého komunismu prostor neoficiální, alternativní a svobodomyslné kultuře.

Po sametové revoluci a změně politických poměrů přijal Pavel Herynek nabídku působit jako pedagog na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého. V roce 1994 byl jmenován docentem a zároveň na olomoucké katedře založil ateliér Kov a šperk. Akademickou dráhu opustil v roce 2003, aby se mohl naplno věnovat vlastní umělecké činnosti. Jeho práce jsou dnes zastoupeny ve významných českých paměťových institucích i v zahraničních sbírkách.

Pavel Herynek je svébytným šperkařem, kreslířem a tvůrcem prostorových objektů, přičemž všechny oblasti se v jeho výtvarné práci přirozeně prolínají. Svými brožemi, závěsy, náhrdelníky, prsteny a bodyartovými objekty překračuje kategorie a boří obvyklé představy o tom, jak by měl šperk vypadat. Proto nelze Herynkovu tvorbu uzpůsobenou lidskému měřítku bez výhrad označovat klasickým pojmem šperk. Není náhodou, že básník Jiří Kolář při jejich setkání v Paříži nazval Herynkovy práce „okrasami“. Herynek přinesl do šperku pro tuto komoditu nezvyklé materiály. Během studií a po nich obrátil svou pozornost k domácím i cizokrajným dřevům, která kombinoval s perletí, kostí i kovem. V osmdesátých letech začal experimentovat s umělou hmotou i papírovými trubičkami, které výrazně barvil a spojoval s rozvernými textilními střapci či gázou. Po roce 1990, kdy už působil jako pedagog na katedře výtvarné výchovy, objevil pro sebe i možnosti výuky papírmaš. O několik let později začal proměňovat v „okrasy“ také nalezené předměty a odpadní materiál. Terčíkovitými ozdobami na ucho vytvořenými z papíru a nazvanými ear ornaments vstoupil do nového milénia, v němž plně zúročuje nejen svou dosavadní tvorbu, ale stále přichází s novým výrazem i nápady.

Obr. 2 Pohled na dva Šperky–Štíty Pavla Herynka z let 1992–1993, v pozadí jeho Ear ornaments z let 2002–2023 ve výstavě ve Vlastivědném muzeu. Foto: Vlastivědné muzeum v Olomouci / Pavel Rozsíval.

Rozhovor

Jiří Černý/ Adrián Jakúbek: Sice je to otřepaná otázka, přece bych ji rád na začátek položil. Jak se stalo, že jsi se začal věnovat šperku? Vedly tě k tomu nějaké osobní pohnutky, nebo šlo spíše o funkční řešení?

Pavel Herynek: Ano, vedly mě k tomu zcela osobní podněty. První „šperky“ jsem udělal pro své sestry v šedesátých letech a poté i pro svou nastávající ženu. Byly to takové jednoduché tepané náramky z mosazi, zabarvené pálenou olejovou patinou. Pro jejich dekorování jsem si udělal vlastní raznice. Měly dobrý ohlas a můj kamarád ze studií Václav Kolář, pozdější velice oblíbený ředitel Reálného gymnázia v Prostějově, je nabídl vedoucímu tehdejších Starožitností (Denisova ulice 47, nyní budova Muzea umění Olomouc) ke koupi. Ten je s úsměvem a lehkým komentářem o novosti „starožitných“ náramků přijal a já utržil malý obolos. Bylo na pivo.

JČ/AJ: Ve tvých špercích je jasně viditelné souznění s materiálem, úcta k němu a snaha o jeho dokonalé zpracování. Jak si materiály vybíráš? Pracuješ podle nějakého klíče?

PH: Materiál si vybírám současně s designem šperku, protože má představa o broži, závěsu či jiných druzích šperku úzce souvisí s materiálovou stránkou. To asi jinak nejde. Respekt k materiálu, k jeho charakteristickým vlastnostem je nutný. Alespoň tak to cítím. Vím, že jsem ze staré školy, a nekladu to jako dogma. Tvorba je bezbřehá...

Obr. 3 Závěs, první polovina osmdesátých let 20. století, eben, stříbřený kov, d. 7,2 cm. Vlastivědné muzeum v Olomouci. Foto: Vlastivědné muzeum v Olomouci / Pavel Rozsíval.

Obr. 4 Náramek ze série Spiky Series, 2007, pokovená ocel, pryž, v. 6 cm. Sbírka autora. Foto: Vlastivědné muzeum v Olomouci / Pavel Rozsíval.

JČ/AJ: Uvažoval jsi někdy při tvorbě šperků o tom, jak by se měla obléci osoba, která šperk získá? Chtěl bys, například u realizací s výraznou barevností, aby oblečení kontrastovalo se šperkem?

PH: O tom jsem opravdu neuvažoval. Nositelky (i nositelé) mají každý svoji citlivost a vědí, k čemu se ta či ona věc nosí. Samozřejmě jsou případy, které vyžadují konkrétní barevný „podklad“. To mohu při předání okrasy nositelce naznačit nebo doporučit. Ve většině případů mají ženy přirozenou citlivost a oblečení si zvolí odpovídající. Ponechávám užití šperku volnou cestu. Jinak to ani nejde, protože nevíte, u koho šperk skončí. Mám radost, když se okrasa nosí a žije svou naplněnou funkcí.

JČ/AJ: V mnoha případech si pohráváš s vnímatelským okruhem tvých šperků, dokonce jej záměrně mateš. Jak často víš, komu bude šperk určen? Pohráváš si v těchto případech s nositeli a nositelkami? Zabudoval jsi do šperku někdy osobní vzkaz, nebo nějaký vtip?

PH: Uvažuji o šperku a nositelce/nositeli obecně. Ve většině případů nemohu dopředu vědět, kdo daný šperk bude nosit. Uchoval jsem si tvůrčí svobodu. V případech, že si zájemkyně přeje zhotovit variantu už vzniklého šperku, přizpůsobím se např. velikostí či barvou k jejímu charakteru vizáže. Musí to být ale v první řadě podle mého gusta. Nemohl bych dělat pod diktátem někoho s rozdílným vkusem. V každém díle je zabudován jasný osobní vzkaz autora a někdy i „vtip“. Dílo vypovídá o tvůrci a jeho vlastnostech mnohé. Podobně jako grafologovi napovídá rukopis neznámého člověka.

JČ/AJ: Snad až na erotické šperky z roku 1999 si lze v průřezu celou tvou tvorbou všimnout, že jednotlivé realizace nenesou žádné typické znaky maskulinity či feminity. Přemýšlel jsi při tvorbě jednotlivých šperků nad genderovými aspekty, tedy komu budou či měly by být jednotlivé šperky vlastně určeny?

PH: Většina mých okras je dělána s ohledem k ženským nositelkám. Vytvořil jsem však několik málo okras pro své přátele-muže, příkladem je brož pro Radka Horáčka. Ale i ty by mohly klidně nosit také ženy. O tom svědčí přiznání ženy Radka Horáčka, která mi sdělila, že si občas Radkovu brož vypůjčí a připne. A mě to potom těší dvojnásobně. Vidíte, tady se nabízí myšlenka na zřízení veřejné půjčovny šperků a okras. Taková služba by měla určitě velký ohlas.

Obr. 5 Tomáš Herynek, Radek Horáček s broží Pavla Herynka na klopě při vernisáži výstavy Triáda v Centru Bohuslava Martinů v Poličce dne 13. 9. 2014, 2014, digitální fotografie. Fotoarchiv autora.

JČ/AJ: V letech 1972–1988 jsi působil v Divadle hudby OKS. Zde jsi uspořádal celou řadu výstav, takže v Olomouci byla k zhlédnutí dnes zvučná jména. Tehdy to ale bylo jinak. Co se vůbec skrývalo za zkratkou OKS? Jaká díla jste museli svěsit a jaké výstavy neprošly?

PH: Ovšemže to tehdy bylo jiné. Pro dnešní mladé lidi až nepochopitelně rozdílné od dnešní situace. Kulturu dirigovala komunistická strana a její aparát. Za mého zaměstnání v Divadle hudby OKS, tak zněl oficiální název, jsem připravil 168 výstav a mnoho pořadů s výtvarnou tematikou. Na pořadech jsem často spolupracoval s Pavlem Konečným, vedoucím Divadla hudby OKS. To byla zkratka Okresního kulturního střediska, pod které bylo Divadlo hudby přidruženo. Několik výstav nebylo doporučeno a na některých výstavách, např. fotografií Bohdana Holomíčka, jsme museli vyměnit exponáty. Stranický aparát byl obsazen bohužel nebo bohudík lidmi s nepříliš širokým rozhledem, takže se dalo leccos obejít. Třeba právě zmíněný Bohdan Holomíček by podle tehdejších pravidel u nás nemohl vystavovat, protože nebyl ve Svazu českých výtvarných umělců ani nebyl registrován v Českém fondu výtvarných umění. Úředníci se ale spokojili s mým uvedením, že jde o amatéra a dělníka, který je oblíben v kolektivu i ve svém bydlišti a přináší svými fotografiemi důkazy o významu dělnické kolektivní práce. Bohdan tehdy dělal údržbáře v teplárně v Janských Lázních a jeho fotky z tohoto prostředí jsou krásné. Při návštěvě vedoucího kultury Okresního národního výboru před vernisáží jsme však museli vyměnit Bohdanovu fotografii zpěvačky Evy Olmerové, protože na krku měla křížek. Tehdy nám soudruh vedoucí doporučil, abychom vystavovali podobné fotografie, jako je tato – a ukázal na koupající se skupinku mužů a žen. Po jeho odchodu jsme se zasmáli. Na fotografii byli disidenti, mezi jinými Jiří Dienstbier a Olga Havlová. Někdy byla situace nepochopitelná, i když nešlo o nic politického. Příkladem byla výstava inzitních prací Marie Kodovské z Rýmařova. Na posouzení se sešlo do Divadla hudby několik členů tehdejšího Krajského výboru Svazu českých výtvarných umělců a ti nás prudili, že takové umění nemá co pohledávat ve státní instituci. Dalo hodně práce počáteční nelibost zmírnit, a nakonec až díky následné návštěvě vedoucího odboru kultury Okresního národního výboru docílit, aby výstava prošla. Dnes je tvorba Marie Kodovské zastoupena ve sbírkách Muzea umění Olomouc a dalších institucí, dokonce i v zahraničí.

JČ/AJ: S Jiřím Kolářem ses setkal v Paříži v roce 1989, kdy označil tvoje šperky za „okrasy“. Výrazný závěs Pro Jiřího Koláře jsi ale vytvořil už v roce 1986. Jaký vztah jsi měl k tomuto literátovi a výtvarníkovi?

PH: Osobně jsme se seznámili s manželi Kolářovými díky našim přátelům Sophii Curtil a Miloši Cvachovi usazeným v Paříži. Ti se s Kolářovými dobře znali. Vezl jsem tenkrát do Paříže ukázat řadu věcí kurátorovi z Centre Pompidou, který projevil zájem zařadit mě do Trienále evropského šperku plánovaného na rok 1990 v Lucemburském paláci. Když si Jiří Kolář mé šperky pozorně prohlédl, konstatoval, že to vlastně šperky nejsou, a označil je za „okrasy“. Šlo převážně o brože a závěsy z papírových trubiček a jiných komponentů jasně barevně pojednaných. Později jsem už vytvořený závěs Jiřímu Kolářovi dedikoval z obdivu k jeho dílu a také k jeho „vynálezu“ nového označení mých miniatur. Jiří Kolář byl kromě jiného vynalézavý a zapálený tvůrce názvů. Připomeňme zde názvy metod jeho tvorby. Ještě než jsem ho poznal osobně, vážil jsem si jeho literární i výtvarné práce. Byl to nesmírně podnětný člověk s velkým sociálním cítěním. Snad poprvé jsem mohl poznat jeho tvorbu na výstavě v Praze už v šedesátých letech. Svojí novou poetikou mne přímo uchvátila.

Obr. 6 Závěs Pro Jiřího Koláře, 1986, karton, gáza, v. 13,2 cm. Sbírka autora. Foto: Muzeum umění Olomouc / Markéta Lehečková.

Obr. 7 Skica k závěsu Pro Jiřího Koláře, 1986, tužka, fix, papír, 15,4 × 11,6 cm. Vlastivědné muzeum v Olomouci. Foto: Vlastivědné muzeum v Olomouci.

JČ/AJ: Brož CP-DS dostala název podle toho, že jsi měl v roce 1990 pro design shop slavného Centre Pompidou tento šperk vyrobit spolu s broží Svatební v malém nákladu. Bylo to ono zmíněné trienále, jak ses dostal k této zakázce?

PH: Malý náklad to zrovna nebyl. Šlo o sto exemplářů od každé brože. A dohledal jsem nedávno dopis od Sophie Curtil, která stála na začátku zájmu Centre Pompidou o mou tvorbu, kde to podle jejího sdělení vypadá na celkem 400 broží. Na tom však dnes už tolik nezáleží. Tehdy jsem se takových čísel polekal. Ale asi po měsíci se situace v Centre Pompidou změnila. Nastoupila nová vedoucí a ta se soustředila na jiné priority. Ze zakázky sešlo. Mohl jsem si opět s volnou myslí svobodně kutit ve své dílničce.

Obr. 8 Skica k broži CP–DS, 1989, tužka, fix, papír, 12,3 × 10,3 cm. Vlastivědné muzeum v Olomouci. Foto: Vlastivědné muzeum v Olomouci.

JČ/AJ: Ve tvé tvorbě není po formální stránce nijak znatelný předěl, který by přišel v roce 1989. Co se pro tebe po převratu změnilo?

PH: Už jsem o tom také někde povídal nebo psal. Podstatné, co se změnilo, bylo nabytí svobody a tím pádem otevření mnoha možností k rozvoji ve všech směrech, tedy i k rozvoji osobnosti každého člověka. Co víc k tomu dodat?

JČ/AJ: V některých špercích jsou znatelné asijské vlivy. Jak k tobě tyto podněty doputovaly? Z čeho přesně vycházíš a co tě na inspiračních zdrojích tohoto druhu fascinuje?

PH: Asi prvním silným popudem mého zájmu o asijské umění (to je u mne příliš široký termín) byla knížka Současné čínské malířství z roku 1959,[1] kterou jsem dostal od prosečského evangelického faráře a kronikáře Josefa Dvořáka. Toho jsem na začátku zimy 1962 portrétoval ještě jako student 3. ročníku Školy uměleckých řemesel v Brně.[2] Ta publikace byla krásně vybavena textově (medailony čínských malířů pocházely od Adolfa Hoffmeistera) a na tu dobu byla docela kvalitně vytištěna. Hlavně obsahovala mnoho barevných reprodukcí, které mi tehdy v obrysech ukázaly charakter čínské malby. Dala mi současně silný popud, abych se později zajímal i o asijskou kaligrafii a keramiku. Obojí je tam také bráno stejně vážně jako malba. Později po letech olomouckých studií mě silně oslovily překlady mé ženy Jitky Herynkové z děl japonských básnířek Ono no Komači, Izumi Šikibu či Rengecu, nebo básníků Ryokana, Bašóa a dalších. Poetika těchto autorů je mně dosud blízká svým cítěním a obdivem ke krásám přírody, z formální stránky sevřenou literární formou s jasnými pravidly. Jitka verše převáděla z anglických překladů a podle ohlasu čtenářů zdařile.

JČ/AJ: Náhrdelník Mušličky koupilo muzeum designu Museo Internazionale delle Arti Applicate Oggi v Turíně i Vlastivědné muzeum v Olomouci. Jak náhrdelníky vznikly a proč si myslíš, že upoutaly pozornost hned dvou institucí?

PH: Mušličky vznikly poté, co jsem náhodně (?) v prstech ohnul víčko od minerálky a uvědomil jsem si podobnost s přírodními mušličkami, ze kterých se dříve dělaly populární náhrdelníky. Jeden z nich Jitka měla po své babičce. Vnitřek jsem vyložil tenkou červenou plstí, která je teplým kontrastem k lakovanému kovu víčka a zároveň zakrývá očko spojující je s druhým stejným komponentem. Očka z nerezu jsou k sobě jednoduše uchycena slabým bužírkovým drátkem. Náš starší syn v mušličkách nachází erotické náznaky a tvrdí, že jsem náhrdelník udělal na popud výstavy erotických šperků Eros.[3] To si moc dobře nepamatuji, ale je to docela možné. Proč si obě zmíněná muzea náhrdelníky vybrala, to je otázka spíš na kurátory těchto institucí. Mně se osobně dodnes líbí svojí hravostí. Na Mušličky jsem po letech volně navázal řetězem Mléčná dráha / Bílý náhrdelník, na němž jsem použil ucpávky krabicového mléka. Ten byl překvapivě oceněn 1. cenou na přehlídce šperků Veronica ornamentum v kategorii Šperk pro budoucnost v Moravském zemském muzeu v Brně v roce 2012.

Obr. 9 Náhrdelník Mušličky, 2000, kovové uzávěry lahví minerálky, plst, drátek s bužírkou, nerezová ocel, d. 16,5 cm. Vlastivědné muzeum v Olomouci. Foto: Vlastivědné muzeum v Olomouci / Pavel Rozsíval.

Obr. 10 Řetěz Mléčná dráha, 2012, umělá hmota, ocel, rozměry variabilní. Sbírka autora. Foto: Vlastivědné muzeum v Olomouci / Pavel Rozsíval.

JČ/AJ: Často jsi tvořil objekty a šperky, které vypadaly na první pohled poměrně těžké, přitom byly vyrobené z lehkého materiálu. Uvažoval jsi někdy o opaku? Tedy, že by nošení šperků samo o sobě bylo pro majitele a majitelky výzvou, či že by se tíha projevovala na materiálu, na který by byl šperk upnutý?

PH: V tomto smyslu jsem o šperku neuvažoval. Vytvořil jsem ale i šperky-objekty, které do jisté míry podobnou výzvou pro nositelky/nositele jsou. Jde o mé štíty vzniklé od roku 1991 a zdobný předmět na rameno z roku 1995.[4] Také novější „kabelky“ z roku 2015 s popruhem jsou podobnou výzvou. U nich jde navíc o pokus spojit volnou kresbu s užitou funkcí jejího nosiče. „Kabelky“ jsou koncipované oboustranně a nositel/nositelka je může „nabízet“ k náhledu střídavě podle své volby. Dokonce jejich „náplň“ může obměňovat třeba svojí kreací. Každý šperk nebo okrasa je pro uživatele nějakou výzvou. Záleží často na odvaze nositelky, jestli výzvu přijme a jak se s ní popasuje. Tady se nabízí hodně prostoru pro pedagogickou práci – pro výuku a výchovu studentů výtvarné výchovy.

Obr. 11 Objekt / Ozdoba na rameno, 2015, plexisklo, autorská kresba, zlacený karton, nerezová ocel, popruh, š. 16,2 cm. Sbírka autora. Foto: Vlastivědné muzeum v Olomouci / Pavel Rozsíval.

Tento text byl publikován s podporou Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci v rámci výzkumného projektu IGA_PdF_2025_016 s názvem Teorie a praxe v užitém umění a vzdělávání.

Autoři:

Mgr. et Mgr. Jiří Černý, Ph.D.

Katedra výtvarné výchovy, Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci

E-mail: j.cerny@upol.cz

Bc. Adrián Jakúbek

Katedra výtvarné výchovy, Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci

E-mail: adrian.jakubek01@upol.cz

[1] HOFFMEISTER, Adolf, Lubor HÁJEK & Eva RYCHTEROVÁ. 1959. Současné čínské malířství. Praha: NČSVU.

[2] Střední škola umění a designu a vyšší odborná škola Brno. Srov. Hubatová-Vacková, Lada (eds.). 2025. Hlavou a rukama: Škola uměleckých řemesel v Brně 1924–2024. By the head and by the hands: the School of Arts and Crafts in Brno 1924–2024. Praha: UMPRUM. ISBN 978-80-88622-32-1.

[3] Výstava probíhala na několika destinacích v roce 1999. Srov. katalog NOVÁKOVÁ, Kateřina. 1999. Eros: moderní český šperk. Eros: modern Czech jewelry. Praha: Galerie Kotelna.

[4] Snímky otištěny v katalogu ŠIMKOVÁ, Anežka (eds.). 2004. Pavel Herynek. Šperky, objekty, kresby 1974–2004. Pavel Herynek. Jewellery, Objects, Drawings 1974–2004. Olomouc: Muzeum umění. ISBN 80-85227-64-9.

Jak citovat tento článek:

ČERNÝ, Jiří a JAKÚBEK, Adrián. 2025. Rozhovor se šperkařem Pavlem Herynkem. Kultura, umění a výchova, 13(2). ISSN 2336-1824. Dostupné z: http://www.kuv.upol.cz

The paper is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.