Konkrétní poezie se dnes na mezinárodní umělecké scéně opět těší značné pozornosti, což dokládá množství výstav a publikací, ale rovněž popularizačních a edukačních materiálů, které ovšem mnohdy představují značně zkreslené pojetí tohoto typu intermediální tvorby na pomezí slova a obrazu. Esej se pokouší shrnout poetiku klasické konkrétní poezie; dále se zabývá současnými intermediálními díly, která se k odkazu klasické konkrétní poezie hlásí, případně se s ním pokoušejí kriticky vyrovnat, zejména s (post)digitální konkrétní poezií a kinetickou konkrétní poezií.
Klíčová slova: konkrétní poezie, intermédia, postdigitální konkrétní poezie, kinetická konkrétní poezie, nová média
1 Návraty ke konkrétní poezii
V prvních desetiletích 21. století došlo k nebývalému obnovení zájmu o konkrétní poezii (konkrete dichtung/poesie, poesia concreta, concrete poetry).[1] Kromě mnoha retrospektivních výstav o tom svědčí řada reprintů klasických děl či prvních knižních vydání širší veřejnosti dosud neznámých prací významných tvůrců konkrétní poezie, která vznikala v Evropě, Severní i Jižní Americe a Japonsku od poloviny padesátých zhruba do poloviny sedmdesátých let 20. století.[2] Pouze v anglofonních oblastech, kam se ovšem konkrétní poezie rozšířila až na počátku šedesátých let, jde o úctyhodný počet: Nového vydání se dočkala známá mezinárodní An Anthology of Concrete Poetry (Antologie konkrétní poezie, 1967) Emmetta Williamse (1925‒2007) a soubor pramenů, kritických textů a manifestů Concerning Concrete Poetry (V souvislosti s konkrétní poezií, 1978), který uspořádali Bob Cobbing (1920‒2002) a Peter Mayer (*1935) (Williams, 2013a; Cobbing, Mayer, 2014). V úplnosti se lze nyní seznámit s vlivnými „minimalistickými“ a konkrétními básněmi amerického spisovatele Arama Saroyana (*1943) z druhé poloviny šedesátých a počátku sedmdesátých let (Saroyan, 2014).[3] Důstojného vydání se dostalo konkretistickým „nalezeným básním“ (found poems) amerického vědce a intermediálního umělce Berna Portera (1911‒2004), jež oceňovali představitelé hnutí Fluxus (Porter, 2011). Evropská nakladatelství publikovala reprinty kinetických sekvencí konkrétních básní amerického průkopníka konkrétní poezie, výtvarníka a editora Emmetta Williamse Sweethearts (Miláčci, 1967) a Soldier (Voják, 1973) (Williams, 2010; Williams, 2014). V knihkupectvích se objevila nová edice básnické sekvence Ark (Archa, 1996) Ronalda Johnsona (1935‒1998), jednoho z mála amerických představitelů konkrétní poezie, který typické formy konkrétních básní nikdy nadlouho neopustil a využil jich i v této své pozdní metafyzické básni (Johnson, 2013). S konkrétní poezií je spojován rovněž Jackson Mac Low (1922‒2004), americký básník, hudební skladatel, výtvarník a autor multimediálních performancí, jehož invenční a rozmanité dílo v nedávné době představilo rovnou několik obsáhlých svazků (Mac Low, 2005, 2008, 2010, 2012, 2015). Velká retrospektivní výstava roku 2014 a doprovodná monografie ukázaly, s jakým zaujetím se zejména v šedesátých letech konkrétní poesií zabýval americký minimalista Carl Andre (*1935) (Piranio, Sigler, 2014). Rozhraní textu a obrazu zkoumá ve svých četných publikacích, jež mnohdy využívají tvarosloví konkrétních básní, americký intermediální umělec a kritik Richard Kostelanetz (*1940) nepřetržitě od šedesátých let dodnes (např. Kostelanetz, 2006, 2020).
Životu a dílu anglického konkrétního básníka, performera, tvůrce autorských knih, vydavatele a kulturního organizátora Boba Cobbinga byla roku 2015 věnována publikace s příznačným názvem Boooook (Cobbing, Cooper, 2015). Do kulturního povědomí se zásluhou řady výstav, katalogů a reprezentativní monografie vrátily práce benediktinského mnicha, teologa a průkopníka konkrétní poezie v Anglii Doma Sylvestera Houédarda (1924‒1992), autora svébytných abstraktních typogramů („typestracts“) (Simpson, 2012; Hunt, Simpson, 2017; Houédard, 2018). Poměrně vysoký počet konkrétních básníků tvořil v šedesátých a sedmdesátých letech ve Skotsku, o čemž se lze přesvědčit četbou antologie The Order of Things (Řád věcí, 2001) (Cockburn, Finlay, 2001). Pravidelně vydávané výbory z díla zřejmě nejznámějšího skotského básníka 20. století Edwina Morgana (1920‒2010) nepomíjejí ani jeho konkrétní poezii (např. Morgan, 2020). Stálé pozornosti se těší dílo skotského konkrétního básníka a umělce, spisovatele a tvůrce „uměleckých zahrad“ (artist’s garden) Iana Hamiltona Finlaye (1925‒2006); výbor jeho prací vydala nedávno Kalifornská universita v prestižní edici Poets for the Millenium (Finlay, 2012). Roku 2019 se na knižním trhu objevil reprint vůbec první ve Velké Británii publikované sbírky konkrétní poezie napsané jedním autorem, jíž byl titul Eclipse (Zatmění, 1972) skotského básníka Alana Riddella (1927‒1977) (Riddell, 2019). Téhož roku vyšla akademická monografie Grega Thomase Border Blurs (Nejasná pomezí), která se pokouší podat celkový pohled na konkrétní poezii vzniklou na britských ostrovech (Thomas, 2019). Stranou pozornosti nakladatelů nezůstává ani konkrétní poezie kanadských experimentálních umělců, z nichž jsou zřejmě nejznámější B.P. Nichol (1944‒1988), který své práce podepisoval bpNichol, a Steve McCaffery (*1947) (Nichol, 2014; McCaffery, 2001; srov. Betts, Bök, 2018). V mezinárodním kontextu pojednává o konkrétní poezii z hlediska kulturních a sociálních dějin studie kanadského badatele Jamieho Hildera Designed Words for a Designed World (Utvářená slova pro utvářený svět) (Hilder, 2016).
Obdobný zájem je patrný také ve zdejší kulturní oblasti. Po roce 2000 byl knižně poprvé vydán obsáhlý soubor typogramů a vizuálních básní Vladimíra Burdy (1934‒1970), svazek konkrétních básní Jiřího Valocha (*1946) ze šedesátých let, konvolut strojopisných textů Miloše Horanského (*1932) a výbor z konkrétní a „experimentální“ poezie Miroslava Koryčana (1938‒2016) (Burda, 2004; Valoch, 2015; Horanský, 2007; Koryčan, 2005). Nakladatelství Dybbuk publikovalo v relativní úplnosti experimentální literární a intermediální texty Ladislava Nováka (1925‒1999) a reprezentativní výbory z prací Josefa Honyse (1919‒1969) a Zdeňka Barborky (1938‒1994), které dokládají, že v tvorbě těchto autorů zaujímala konkrétní poezie významné místo (Novák, 2017a; Novák, 2017b; Honys, 2011; Barborka, 2018). Totéž nakladatelství začalo v první dekádě 21. století vydávat nové práce matematika a lingvisty Ladislava Nebeského (*1937), který se zabývá básnickými možnostmi kódování (Nebeský, 2006, 2008, 2011, 2012). Souborné vydání počáteční etapy básnického díla Emila Juliše (1920‒2006) obsahuje autorovu proslulou sbírku konkrétních a vizuálních básní Pohledná poezie (1966) (Juliš, 2015). Již několikáté edice se dočkaly satirické a existenciální typogramy Václava Havla (1936‒2011) (Havel, 2013). Nedávný průřez básnickou tvorbou nestora českého intermediálního umění Eduarda Ovčáčka (*1933) nazvaný SLOVA ZNOVA SLOVA zahrnuje mj. známý cyklus konkrétních a vizuálních básní z roku 1968 Lekce velkého A (Ovčáček, 2016). Konkrétní poezii slovenského konceptuálního umělce Milana Adamčiaka (1946‒2017) představil druhý svazek čtyřdílného retrospektivního projektu (Adamčiak, 2017). Průběžně je připomínáno dílo Jiřího Koláře (1914‒2002), který se konkrétní poezii věnoval na přelomu padesátých a šedesátých let. Konkrétní poezií ‒ jakožto specifickou etapou dějin šířeji vymezené vizuální poezie ‒ českých a slovenských autorů se teoreticky zabývala Eva Krátká v monografii Vizuální poezie: Pojmy, kategorie a typologie ve světovém kontextu (2016) (Krátká, 2016).
2 Konkrétní poezie pro děti
Na rozdíl od českého kulturního prostředí se konkrétní poezie v anglicky mluvících zemích stala součástí kurikula základních a středních škol. Jak dokládá množství titulů, které se v uplynulých dvaceti letech v anglofonních oblastech pokoušely tento typ intermediální tvorby představit dětem a mládeži (Grandits, 2004; Corbett, 2005; Sidman, 2006; Grandits, 2007; Atwood, 2011; Cleary, 2015; Macken, 2015), převládá zde poněkud populární pojetí konkrétní poezie. Tyto příručky, vzdělávací a motivační materiály a básnické sbírky obsahují vizuální texty na první pohled připomínající některé jednoduché kaligramy Guillauma Apollinaira (1880‒1918).[4] Nutno ovšem dodat, že apollinairovské figurativní kaligramy představují samotný závěr dlouhého příběhu předmoderní vizuální poezie; představitelé konkrétní poezie padesátých a šedesátých let 20. století byli inspirováni spíše obecnou Apollinarovou snahou o intermediální umělecké vyjádření než jejími konkrétními projevy,[5] coby forma konkrétní poezie byl proto kaligram využíván pouze výjimečně.
Autoři těchto publikací pro mládež konkrétní poezii mylně ztotožňují s „tvarovanou poezií“ (shaped poetry, příp. shape poetry) (např. Corbett, 2005, s. 17; Atwood, 2011, s. 32; Macken, 2015, s. 4), což je pojmenování synonymní s „obrazcovou poezií“ (pattern poetry) (Higgins, 1987, s. 3). Oběma termíny je v anglofonní odborné literatuře souhrnně označována vizuální poezie vzniklá před rokem 1900 (Higgins, 1987, s. VII). Skutečným předobrazem těchto soudobých vizuálních hříček je známý text ve tvaru myšího ocásku z Alenčiných dobrodružství v říši divů (Aliceʼs Adventures in Wonderland, 1865) anglického spisovatele a matematika Lewise Carrolla (1832‒1898) (Carroll, 2012, s. 23). V této souvislosti je příznačné, že Carrollovo dílo vzniklo v úpadkovém období vizuální poezie (Higgins, 1987, s. 16), kdy vizuální ztvárnění textu ztratilo dřívější významovost, danou např. magickými, nábožensko-rituálními nebo filosofickými souvislostmi, a stalo se z něj pouhé ozvláštnění, které nejčastěji sloužilo k vyvolání komického účinku.
Obecně lze tvrdit, že díla, jež jsou zde vydávána za konkrétní poezii, takřka opomíjejí překotný vývoj, jímž vizuální poezie prošla ve 20. století. Jedinou výjimku mezi příručkami představuje vzdělávací materiál Valerie Boddenové, která rozlišuje poezii tvarovanou a konkrétní a pracuje s klasickými konkrétními básněmi zakladatelů tohoto hnutí (Bodden, 2010). Dále nutno zmínit, že Paul B. Janeczko (1945‒2019) do své antologie „konkrétní poezie“ pro mládež zařadil rovněž několik skutečných konkrétních básní, např. „Akrobaty“ (Acrobats, 1964) Iana Hamiltona Finlaye (2001, s. 29). Částečnou výjimku představuje také básnická sbírka Boba Raczky (*1963), jehož práce s názvy jednotlivých děl ‒ pravděpodobně nezáměrně ‒ připomíná postupy, jimiž představitelé konkrétní poezie vytvářeli např. konstelace (2016, s. 10, 24). Mnohem blíže konkrétní poezii má ovšem sbírka typografických básní českého výtvarníka, básníka a performera Petra Nikla (*1960) nazvaná Slovohledě (2016). Ostatní publikace by bylo vhodnější řadit nikoli ke konkrétní poezii, ale k tzv. „vispo“,[6] současné populární variantě vizuální poezie, jejíž obliba mezi umělci i diváky souvisí s rozvojem využívání digitálních médií a sociálních sítí a jež se často vyznačuje podobným nezájmem o vlastní minulost.
3 (Po)etika klasické konkrétní poezie
Největší zásluhu na tom, že se konkrétní poezie v padesátých letech 20. století prosadila jako umělecké hnutí, měl švýcarský básník, editor a teoretik Eugen Gomringer (*1925), který zdůrazňoval souvislost těchto verbovizuálních experimentů s konkrétním uměním, jak ho pojímal švýcarský výtvarník, architekt a designér Max Bill (1908‒1994).[7] Konkrétní umění podle Billa „zpředmětňuje ryze uměleckými prostředky abstraktní myšlenky jako takové a tímto způsobem vytváří nové předměty“, jeho cílem je „vyvinout předměty duchovní potřeby podobné těm předmětům, které člověk vytvořil k uspokojení svých materiálních potřeb“ (1987, s. 28). Ony „nové předměty“, které měly podle Billa podnítit vznik duchem prostoupené „nové reality“ (1987, s. 28), označoval teoretik českého Klubu konkrétistů Arsén Pohribný (1928‒2012) slovem „konkrét“, tedy „nově stvořený předmět estetické fascinace“ (1997, s. 136). Nutno zdůraznit, že duchovní i estetická působivost konkrétního umění vždy vychází z imanentních vlastností ztvárněné látky, kterou je v případě konkrétní poezie jazyk jako verbovizuální znakový systém.[8]
Rozhraní mezi obrazem a slovem fascinovalo mnohé předválečné umělce; zejména dadaisté ‒ Raoul Hausmann (1886‒1971), Kurt Schwitters (1887‒1948) a Hans Arp (1886‒1966) (Krátká, 2016, s. 36‒42)[9] ‒ zdůrazňovali autonomní umělecké vlastnosti jazykových prvků. Poválečná konkrétní poezie ovšem začala vznikat jako systematický umělecký průzkum pole soudobých komunikačních možností vedený snahou o jejich rozšíření a prohloubení. Podobně jako dříve někteří představitelé avantgardního umění autoři konkrétních básní spatřovali společenskou úlohu umělce v péči o jazyk; jak napsal jeden z průkopníků konkrétní poezie, brazilský básník Augusto de Campos: „Konkrétní poezie začíná tím, že na sebe bere naprostou odpovědnost vůči jazyku […], odmítá vstřebávat slova jako pouhé lhostejné nástroje bez života, […] hrobky-tabu, v nichž konvence tvrdošíjně pohřbívá myšlenku“ (1967, s. 74).[10] Nejde zde pouze o poválečnou skepsi vůči jazyku, který ztratil důvěryhodnost ideologickým zneužíváním, ale o odmítnutí technokratického, instrumentálního přístupu k jazyku, jaký představuje moderní lingvistika. Znakovou povahu jazyka představitelé konkrétní poezie nepojímají automaticky jako arbitrární, řeč pro ně není pouhým konvencionalizovaným nástrojem komunikace, má vlastní významuplnou skutečnost, již je nutno znovu objevit nepředpojatým, zdrženlivým zkoumáním.[11] Konkrétní básník slova nenutí, aby vyjadřovala, co si přeje, aby sloužila jako jakési obaly pro informace, ale snaží se s nimi uměleckými prostředky zacházet tak, aby promluvila svou vlastní řečí. Takový autor, jak poznamenal anglický kunsthistorik a umělecký kritik Mike Weaver, „je protilingvistický a činí z básně celek životem naplněných znaků“ (1967, s. 159).
Chápání jazyka jako svébytné a svéprávné skutečnosti vedlo tvůrce konkrétní poezie k vyloučení nejen tradičních rétorických a literárních postupů, ale rovněž gramatických konvencí, např. syntaktických pravidel, která jazyku vnucují sylogistické uspořádání, jež mu není vlastní. Použitý jazykový materiál je na nejvyšší možnou míru redukovaný, mnohdy omezený na podstatná jména jako ohniska významu, jež lze v celku „uchopit“ jedním pohledem. Představitelé konkrétní poezie se v tomto ohledu vědomě řídili pravidly soudobé masové komunikace, která vyžadovala sdělení jednoduchá, koncentrovaná a snadno zapamatovatelná. Vznikají tak jakési „jazykové krystaly“,[12] které jsou podrobovány uměleckému zkoumání, jež má odkrýt a zároveň ztvárnit jejich významovost, respektive znakovost.
Takovéto jazykové sondování se v konkrétní poezii a příbuzné experimentální tvorbě projevilo výrazným zprostorověním, spatializací (Garnier, 1967, s. 98). Samotným vytržením slova z funkčních jazykových vazeb se z něj stává objekt; zvýrazňuje se tak jeho konkrétní tvarosloví a zároveň se zdůrazňuje „konstruktivistická“ povaha jazyka. Tento záměr, obohacený o autorovu charakteristickou hravost, lze spatřit ve známé „minimální“ básni Arama Saroyana, která sestává z jediného grafému (2014, s. 28):
Obr. 1 Aram Saroyan, bez názvu, 1965‒1966
Nejčastěji mají konkrétní básně podobu plošné struktury slov či grafémů, kterou lze vyjádřit pouze výtvarně. Plocha ‒ „prázdné“ místo stránky, negativní prostor textu ‒ je zde polem zviditelňujícím dynamické vztahy mezi jazykovými prvky v čase a prostoru.[13] „Sdělení“ konkrétní básně spočívá v její struktuře; slovy Décia Pignatariho: „Báseň je formou a obsahem sama sebe, báseň je“ (1967, s. 78).[14] Takové „nové předměty“ nejsou určeny k běžné četbě, musejí být vnímány simultánně jako obrazy. Podle představitelů konkrétní poezie je obrazné vyjádření životnějším ‒ a v „technickém věku“ vhodnějším ‒ komunikačním prostředkem než pouze slovesné, ovšem jedině tehdy, má-li povahu abstraktního výtvarného znaku, nikoli např. figurativního kaligramu. Coby jednoduchý příklad lze uvést známou Gomringerovu konstelaci „wind“ (vítr, 1954) (2016c, s. 17):
Obr. 2 Eugen Gomringer, „wind“, vítr, 1954
Zatímco pozdní konkrétní poezie vědomě usilovala o intermediální vyjádření, výtvarnost raných konkrétních básní byla motivována strukturálně (Williams, 2013b, s. VI). Vizuální „mimoverbální sémantika“, jak by napsal český teoretik vizuální poezie Jiří Valoch (2013, s. 235), zde sloužila k zviditelnění modelových vztahů v základu (jazykové) skutečnosti,[15] které se umělcům během „fenomenologického“ zkoumání jazykové matérie odhalují. Smyslovost výtvarné stránky konkrétních básní měla rovněž vyvažovat značnou racionalitu kompozice a udržovat tak „souběžnou dialektiku oka a ducha“ (De Campos, 1967, s. 75).
Eugen Gomringer i členové skupiny Noigandres zdůrazňovali, že právě optická povaha konkrétních básní usnadňuje a urychluje komunikaci a přispívá k mezijazykové a mezikulturní srozumitelnosti (Gomringer, 1967, s. 47‒48; Pignatari, 1967, s. 76). Značná část jejich prací se pokouší o mediální transformaci jazykové sémantiky, která se má projevit jejím zjednodušením. Nejenže se konkrétní poezie stala vůbec prvním mezinárodním básnickým hnutím (Bense, 1971, s. 73), mnozí její představitelé dokonce doufali v postupné objevení mezinárodního verbo(fono)vizuálního jazyka.[16] Tato ambice bez pochyb přispěla k tomu, že se některé pozdní konkrétní básně do značné míry přiblížily grafickému designu, jako například dílo Augusta de Campos „Codigo“ (Kod, 1973), které se později skutečně stalo log(otyp)em konkrétní poesii věnovaného brazilského časopisu Código (Saper, 1996, s. 309):[17]
Obr. 3 Augusto de Campos, „Codigo“, Kod, 1973
Že si moderní básník musí osvojit verbovizuální jazyk, jakým se vyjadřuje grafický design, byl přesvědčen už Guillaume Apollinaire.[18] Konkrétní básník jej ovšem užívá jiným způsobem a k odlišným účelům. Jeho cílem není pouze zprostředkování co nejúčinnějšího přenosu sdělení od klientů k adresátům, ale básnické („fenomenologické“) ob-jevování vnitřních jazykových zákonitostí a jejich souběžné ztvárňování. V ideálním případě se tak obnovuje prapůvodní pouto mezi člověkem a jazykem[19] a konkrétní básník se stává „prostředníkem mezi znakem a významem“ (Lambert, 1967, s. 66). Nutno rovněž připomenout, že jelikož má jazykový materiál vždy spirituální rozměr, měla by konkrétní poezie své vnímatele vybízet k odhalování a kontemplaci duchovního náboje, jímž je nadána (Solt, 1971, s. 60). Jako „snadno zapamatovatelné optické předměty logické konstrukce“ (Gomringer, 2016a, s. 165), které vzájemně vyvažují smyslovost, racionalitu a duchovno, by tak podle svých autorů konkrétní básně mohly přispět k překonání odcizení jazyka, k němuž v moderní době došlo.
Představitelé konkrétní poezie čerpali inspiraci nejen z dějin avantgardního básnictví a výtvarného umění, pracovali také s poznatky a teoriemi řady vědních oborů (zejména matematiky, sémiotiky a kybernetiky), na nichž je založena moderní masová komunikace. Ve své tvorbě využívali masových sdělovacích prostředků, zkoumali povahu moderních médií a jejich vliv na komunikaci, již prostředkují. Konkrétní básníci se odmítali spokojit s místem na společenském okraji, kam byli umělci zhruba o století dříve vykázáni, domnívali se, že jejich práce může v moderní společnosti plnit zásadní úlohu: jejich verbovizuální tvorba měla představovat modelovou rekonstrukci jazyka pro „technický věk“. Dobové aspirace shrnula konkrétní básnířka, teoretička a editorka Mary Ellen Soltová (1920‒2007), která se domnívala, že konkrétní báseň „jako funkční útvar může zlidštit materiály a techniky užívané masmediální komunikací, může je zpřístupnit lidskému duchu“ (1971, s. 61).
(Dokončení v příštím čísle)
Literatura
ADAMČIAK, Milan. 2017. Archív II: Konkrétna poézia 1964‒1972. Ed. MURÍN, Michal. Košice: Dive Buki. ISBN 978-80-89677-12-2.
APOLLINAIRE, Guillaume. 2019. Hudebník od Saint-Merry. In: Kaligramy. Praha: Garamond, s. 42. Přeložil Petr Šrůta. ISBN 978-80-7407-462-2.
ATWOOD, Megan. 2011. Connor and Clara Build a Concrete Poem. Chicago: Norwood House Press. ISBN 978-1-60357-295-8.
BALL, Hugo. 2016. Útěk z doby. Praha: Rubato. Přeložila Nikola MIZEROVÁ. ISBN 978-80-87705-50-6.
BARBORKA, Zdeněk. 2018. Hommage: Básně a prózy. Ed. JAREŠ, Michal. Praha: Dybbuk. ISBN 978-80-7438-196-6.
BENSE, Max. 1971. Concrete Poetry. In: SOLT, Mary Ellen (ed.). Concrete Poetry: A World View. Bloomington: Indiana University Press, s. 73‒74.
BETTS, Gregory a Christian BÖK (eds.). 2018. Avant Canada: Poets, Prophets, Revolutionaries. Waterloo: Wilfrid Laurier University Press. ISBN 978-1-77112-352-5.
BILL, Max. 1987. O smyslu pojmů v moderním umění. In: Max Bill. Praha: Národní galerie, s. 25‒29. Přeložila Anita PELÁNOVÁ.
BODDEN, Valerie. 2010. Concrete Poetry. Mankato: The Creative Company. ISBN 978-1-58431-775-1.
BURDA, Vladimír. 2004. Lyrické minimum. Ed. JAREŠ, Michal. Praha: Torst. ISBN 80-7215-235-1.
CARROLL, Lewis. 2012. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. Praha: Argo. Přeložil Jaroslav CÍSAŘ. ISBN 978-80-257-0553-7.
CLEARY, Brian P. 2015. Ode to a Commode: Concrete Poems. Minneapolis: Lerner Publishing Group. ISBN 978-1-4677-4454-6.
CLÜVER, Claus. 1996. Concrete Poetry: Critical Perspectives from the 90s. In: JACKSON, K. David, Eric VOS a Johanna DRUCKER (eds.). Experimental ‒ Visual ‒ Concrete. Amsterdam ‒ Atlanta: Rodopi, s. 265‒285. ISBN 90-5183-959-6.
COBBING, Bob a Peter MAYER (eds.). 2014. Concerning Concrete Poetry. London: Slimvolume. ISBN 978-1-910516-00-3.
COBBING, William a Rosie COOPER (eds.). 2015. Boooook: The Life and Work of Bob Cobbing. London: Occasional Papers. ISBN 978-0-9929039-5-4.
COCKBURN, Ken a Alec FINLAY (eds.). 2001. The Order of Things: An Anthology of Scottish Sound, Pattern and Concrete Poems. Edinburgh: Morning Star Publications ‒ Polygon. ISBN 978-0-7486-6290-1.
CORBETT, Pie. 2005. Raps, Riddles and Concrete: Ideas and Tips for Creating All Kinds of Poems. London: Chrysalis. ISBN 978-1-84458-187-0.
DE CAMPOS, Augusto. 1967. Konkrétní poezie. In: HIRŠAL, Josef a Bohumila GRÖGEROVÁ (eds.). Slovo, písmo, akce, hlas. K estetice kultury technického věku. Výběr z esejů, manifestů a uměleckých programů druhé poloviny XX. století. Praha: Československý spisovatel, s. 74‒75. Přeložila Pavla LIDMILOVÁ.
FAHLSTRÖM, Öyvind. 1971. Manifesto för Concrete Poetry (1953). In: SOLT, Mary Ellen (ed.). Concrete Poetry: A World View. Bloomington: Indiana University Press, s. 74‒78.
FINLAY, Ian Hamilton. 2012. Selections. Ed. FINLAY, Alec. Berkeley: University of California Press. ISBN 978-0-520-27059-6.
GARNIER, Pierre. 1967. První stanovisko mezinárodního hnutí. In: HIRŠAL, Josef a Bohumila GRÖGEROVÁ (eds.). Slovo, písmo, akce, hlas. K estetice kultury technického věku. Výběr z esejů, manifestů a uměleckých programů druhé poloviny XX. století. Praha: Československý spisovatel, s. 98‒103. Přeložil Dalibor PLICHTA.
GOMRINGER, Eugen. 1967. Od verše ke konstelaci. In: HIRŠAL, Josef a Bohumila GRÖGEROVÁ (eds.). Slovo, písmo, akce, hlas. K estetice kultury technického věku. Výběr z esejů, manifestů a uměleckých programů druhé poloviny XX. století. Praha: Československý spisovatel, s. 46‒48. Přeložili Josef HIRŠAL a Bohumila GRÖGEROVÁ.
GOMRINGER, Eugen. 1971. Concrete Poetry. In: SOLT, Mary Ellen (ed.). Concrete Poetry: A World View. Bloomington: Indiana University Press, s. 67‒68.
GOMRINGER, Eugen. 2016a. Definitionen zur visuellen poezie. In: idem (ed.). Konkrete poezie. Ditzingen: Reclam, s. 165‒166. ISBN 978-3-15-009350-4.
GOMRINGER, Eugen. 2016b. Vorwort. In: idem, ed. Konkrete poezie. Ditzingen: Reclam, s. 4‒7. ISBN 978-3-15-009350-4.
GOMRINGER, Eugen. 2016c. wind. In: idem. konkrétně / konkret. Ed. SAMEC, Jan. Karlovy Vary: Galerie umění Karlovy Vary, s. 17. ISBN 978-80-87420-58-4.
GRANDITS, John. 2004. Technically, It’s Not My Fault: Concrete Poems. New York: Clarion Books. ISBN 978-0-618-50361-2.
GRANDITS, John 2007. Blue Lipstick: Concrete Poems. New York: Clarion Books. ISBN 978-0-618-85132-4.
HAVEL, Václav. 2013. Antikódy. Ed. JUNGMANNOVÁ, Lenka a Jan ŠULC. Praha: Knihovna Václava Havla. ISBN 978-80-87490-20-4.
HIGGINS, Dick. 1987. Pattern Poetry: Guide to an Unknown Literature. Albany: State University of New York Press. ISBN 0-88706-414-0.
HILDER, Jamie. 2016. Designed Words for a Designed World: The International Concrete Poetry Movement, 1955‒1971. Montreal: McGill-Queenʼs University Press. ISBN 978-0-7735-4734-6.
HONYS, Josef. 2011. Nesmelián, aneb do experimentálních textů vstup nesmělý. Ed. ŠULC, Jan. Praha: Dybbuk. ISBN 978-80-7438-061-7.
HORANSKÝ, Miloš. 2007. Grafické básně, aneb Autoportrét psacího stroje. Praha: Cherm. ISBN 978-80-86370-31‒6.
HOUÉDARD, Dom Sylvester. 2018. Dsh. London: Lisson Gallery. ISBN 978-0-94783-068-7.
HUNT, Andrew a Nicola SIMPSON (eds.). 2017. Dom Sylvester Houédard. London: Ridinghouse ‒ Richard Saltoun Gallery. ISBN 978-1-909932-36-4.
JANECZKO, Paul B., ed. 2001. A Poke in the I: A Collection of Concrete Poems. Somerville: Candlewick Press. ISBN 978-0-7636-2376-0.
JOHNSON, Ronald. 2013. Ark. Chicago: Flood Editions. ISBN 978-0-9838893-6-6.
JULIŠ, Emil. 2015. Básně (1956‒1971). Ed. KOSÁK, Michal. Brno: Host. ISBN 978-80-7491-442-3.
KORYČAN, Miroslav. 2005. Zamračené židle. Ed. KOPÁČ, Radim. Praha: Kalich. ISBN 978-80-7017-023-9.
KOSTELANETZ, Richard. 2006. More Wordworks. Jersey City: Talisman House. ISBN 978-1-58498-045-1.
KOSTELANETZ, Richard. 2020. Essaying Concrete Poetry. New York: Archae Editions. ISBN 979-8-64336-709-3.
KRÁTKÁ, Eva. 2016. Vizuální poezie: Pojmy, kategorie a typologie ve světovém kontextu. Brno: Host. ISBN 978-80-7491-501-7.
LAMBERT, Jean-Clarence. 1967. 50 tezí pro ‚otevřenou poezii‘. In: HIRŠAL, Josef a Bohumila GRÖGEROVÁ (eds.). Slovo, písmo, akce, hlas. K estetice kultury technického věku. Výběr z esejů, manifestů a uměleckých programů druhé poloviny XX. století. Praha: Československý spisovatel, s. 66‒73. Přeložila Běla KOLÁŘOVÁ.
LAX, Robert. 2013. Poems (1962‒1997). Ed. BEER, John. Seattle ‒ New York: Wave Books. ISBN 978-1-933517-76-6.
MACKEN, JoAnn Early. 2015. Read, Recite, and Write Concrete Poems, St. Catharines: Crabtree Publishing Company. ISBN 978-0-7787-1967-0.
MAC LOW, Jackson. 2005. Doings: Assorted Performance Pieces, 1955‒2002. New York: Granary Books. ISBN 978-1-887123-70-9.
MAC LOW, Jackson. 2008. Thing of Beauty. Berkeley: University of California Press. ISBN 978-0-520-26002-3.
MAC LOW, Jackson. 2010. 42 Merzgedichte In Memoriam Kurt Schwitters. Barrytown: Station Hill Press. ISBN 978-0-8826-8145-0.
MAC LOW, Jackson. 2012. 154 Forties. Denver: Counterpath Press. ISBN 978-1-9339-9629-5.
MAC LOW, Jackson. 2015. The Complete Light Poems. Victoria: Chax Press. ISBN 978-0-9862640-0-9.
McCAFFERY, Steve. 2001. Seven Pages Missing ‒ Volume One: Selected Texts 1969‒1999. Toronto: Coach House Books. ISBN 978-1-55245-049-9.
MORGAN, Edwin. 2020. Space and Spaces. Edinburgh: Birlinn. ISBN 978-1-8469-7546-2.
NEBESKÝ, Ladislav. 2006. Bílá místa. Praha: Dybbuk. ISBN 978- 80-86862-15-1.
NEBESKÝ, Ladislav. 2008. Za hranice stránek. Praha: Dybbuk. ISBN 978-80-86862-65-1.
NEBESKÝ, Ladislav. 2011. Obrazce slov: Plošné binární básně. Praha: Dybbuk. ISBN 978-80-7438-046-4.
NEBESKÝ, Ladislav. 2012. Obrazy ke čtení. Praha: Dybbuk. ISBN 978-80-7438-067-9.
NICHOL, B.P. 2014. Bp: Beginnings. Ed. CAIN, Stephen. Toronto: Bookhug Press. ISBN 978-1-7716-6035-8.
NIKL, Petr. 2016. Slovohledě. Praha: Meander. ISBN 978-80-87596-95-1.
NIIKUNI, Seiichi a Pierre GARNIER. 1967. Třetí manifest prostorového umění: Za nadnárodní poezii. In: HIRŠAL, Josef a Bohumila GRÖGEROVÁ (eds.). Slovo, písmo, akce, hlas. K estetice kultury technického věku. Výběr z esejů, manifestů a uměleckých programů druhé poloviny XX. století. Praha: Československý spisovatel, s. 107‒108. Přeložil Dalibor PLICHTA.
NOVÁK, Ladislav. 2017a. Dílo I. Ed. KUBĚNSKÝ, Petr. Praha: Dybbuk. ISBN 978-80-7438-436-3.
NOVÁK, Ladislav. 2017b. Dílo II. Ed. KUBĚNSKÝ, Petr. Praha: Dybbuk. ISBN 978-80-7438-437-0.
OVČÁČEK, Eduard. 2016. SLOVA ZNOVA SLOVA. Ostrava: Ostravská univerzita. ISBN 978-80-7464-789-5.
PIGNATARI, Décio. 1967. Nová poezie: Konkrétní. In: HIRŠAL, Josef a Bohumila GRÖGEROVÁ (eds.). Slovo, písmo, akce, hlas. K estetice kultury technického věku. Výběr z esejů, manifestů a uměleckých programů druhé poloviny XX. století. Praha: Československý spisovatel, s. 76‒79. Přeložila Pavla LIDMILOVÁ.
PIRANIO, Michelle a Jeremy SIGLER (eds.). 2014. Carl Andre: Sculpture as Place, 1958‒2010. New Haven: Yale University Press ‒ New York: Dia Art Foundation. ISBN 978-0-300-19171-4.
POHRIBNÝ, Arsén. 1997. Klub konkrétistů a hosté. In: idem (ed.). Klub konkrétistů. Praha: Kant, s. 136‒139. ISBN 978-80-901903-7-5.
PORTER, Bern. 2011. Found Poems. Callicoon: Nightboat Books. ISBN 978-0-9822645-9-1.
RACZKA, Bob. 2016. Wet Cement: A Mix of Concrete Poems. New York: Roaring Brook Press. ISBN 978-1-62672-236-1.
RIDDELL, Alan. 2019. Eclipse: Concrete Poems. Richmond: Alma Books. ISBN 978-0-7145-4914-9.
SAPER, Craig. 1996. Under Cancellation: The Future Tone of Visual Poetry. In: JACKSON, K. David, Eric VOS a Johanna DRUCKER (eds.). Experimental ‒ Visual ‒ Concrete. Amsterdam ‒ Atlanta: Rodopi, s. 309‒316. ISBN 90-5183-959-6.
SAROYAN, Aram. 2014. Complete Minimal Poems. New York: Primary Information. ISBN 978-0-9851364-8-2.
SIDMAN, Joyce. 2006. Meow Ruff: A Story in Concrete Poetry. New York: Houghton Mifflin Company. ISBN 978-0618-44894-4.
SIMPSON, Nicola (ed.). 2012. Notes from the Cosmic Typewriter: The Life and Work of Dom Sylvester Houédard. London: Occasional Papers. ISBN 978-0-95696-233-1.
SOLT, Mary Ellen. 1971. A World Look at Concrete Poetry. In: SOLT, Mary Ellen (ed.). Concrete Poetry: A World View. Bloomington: Indiana University Press, s. 6‒66.
THOMAS, Greg. 2019. Border Blurs: Concrete Poetry in England and Scotland. Liverpool: Liverpool University Press. ISBN 978-1-78962-026-9.
VALOCH, Jiří. 2013. Některé teoretické problémy a pokus o typologii. In: Česká vizuální poezie: Teoretické texty. Ed. KRÁTKÁ, Eva. Brno: Host, s. 231‒249. ISBN 978-80-7294-736-2.
VALOCH, Jiří. 2015. Bílé listy (1964‒1966). Ed. CHROBÁK, Ondřej a Jana PÍSAŘÍKOVÁ. Praha: Tranzit.cz. ISBN 978-80-87259-33-7.
VASSILAKIS, Nico a Craig HILL (eds.). 2012. The Last Vispo Anthology: Visual Poetry 1998‒2008. Seattle: Fantagraphics Books. ISBN 978-1-60699-626-3.
WEAVER, Mike. 1967. Kinetická poezie. In: HIRŠAL, Josef a Bohumila GRÖGEROVÁ (eds.). Slovo, písmo, akce, hlas. K estetice kultury technického věku. Výběr z esejů, manifestů a uměleckých programů druhé poloviny XX. století. Praha: Československý spisovatel, s. 154‒160. Přeložil Dalibor PLICHTA.
WILLIAMS, Emmett. 2010. Sweethearts. Köln: Verlag der Buchhandlung Walther König. ISBN 978-3-86560-810-9.
WILLIAMS, Emmett, (ed.). 2013a. An Anthology of Concrete Poetry. New York: Primary Information. ISBN 978-0-9851364-3-7.
WILLIAMS, Emmett. 2013b. Foreword and Acknowledgments. In: idem, (ed.). An Anthology of Concrete Poetry. New York: Primary Information, s. V‒X. ISBN 978-0-9851364-3-7.
WILLIAMS, Emmett. 2014. Soldier. Brest: Zédélé Éditions. ISBN 978-2-915859-38-6.
Concrete Poetry and its (Post)Digital Variants
Abstract: Nowadays, concrete poetry is again paid significant attention to on the international art scene, which is reflected in a number of exhibitions and publications, but also in various popularizing and educational materials that often present a rather distorted concept of this type of intermedia artwork, standing on the border between verbal and visual artistic expression. The essay attempts to sum up the poetics of classical concrete poetry; further, it deals with contemporary intermedia artworks staking claims upon the legacy of concrete poetry or trying to critically assess it, namely (post)digital concrete poetry and kinetic concrete poetry.
Keywords: concrete poetry, intermedia, post-digital concrete poetry, kinetic concrete poetry, new media
Autor:
doc. Mgr. Jakub Guziur, Ph.D.
Katedra výtvarné výchovy
Pedagogická fakulta Ostravské univerzity
E-mail: Jakub.Guziur@osu.cz
The paper is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.
[1] Tvorbu, která vychází z odvěké snahy o umělecké vyjádření stejnou měrou slovesné jako obrazové, je zřejmě nejvhodnější označovat jako vizuální poezii; poezie konkrétní představuje svébytnou moderní podobu vizuální poezie.
[2] Znalec dějin vizuální poezie Dick Higgins (1938‒1998) se domníval, že konkrétní poezie přestala vznikat již na konci šedesátých let 20. století (1987, s. VII). Podle německého komparatisty Clause Clüvera (*1932) ovšem v omezené míře přetrvala po značnou část sedmé dekády (1996, s. 277). S určitostí lze tvrdit, že v sedmdesátých letech konkrétní poezie ztrácela svou vyhraněnou podobu a proto postupně splynula s poezií vizuální.
[3] S konkrétní poezií je spřízněna rovněž tvorba dalšího významného amerického „minimalistického“ básníka Roberta Laxe (1915‒2000), jehož četné sbírky vycházely většinou v nízkých nákladech u nekomerčních nakladatelů. Teprve na přelomu tisíciletí začala být patrná výraznější snaha představit jeho dílo širšímu publiku (např. Lax, 2013).
[4] Brian P. Cleary (*1959) v úvodu své sbírky uvádí: „Konkrétní báseň přebírá tvar čehokoli, o čem pojednává. Tématem básně je vždy předmět (namísto pocitu nebo myšlenky). Písmena, slova nebo symboly jsou na stránce uspořádány tak, aby vytvářely obraz toho předmětu“ (2015, s. 4).
[5] Jeden ze zakladatelů konkrétní poezie, brazilský básník a teoretik Décio Pignatari (1927‒2012) vymezil „taktiku“ tohoto druhu intermediální tvorby následovně: „Joyce, Cummings, Apollinaire (jako vize, ne jako realizace), Morgenstern, Kurt Schwitters“ (Pignatari, 1967, s. 77).
[6] Akronym slov „visual poetry“. K vispo viz např. antologii The Last Vispo Anthology: Visual Poetry 1998‒2008 (Vassilakis, Hill, 2012).
[7] Gomringer uvádí, že se na termínu konkrétní poezie shodl s Déciem Pignatarim, členem brazilské básnické skupiny Noigandres, k níž patřili ještě bratři Augusto (*1931) a Haroldo de Campos (1929‒2003), a která v padesátých letech rozšířila konkrétní poesii v Latinské Americe. K jejich setkání došlo roku 1955 na uměleckoprůmyslové vysoké škole, kterou v západoněmeckém Ulmu v duchu předválečného Bauhausu založil a vedl Max Bill (Gomringer, 2016b, s. 4‒5). Nezávisle na nich ovšem pojmenování konkrétní poezie již dříve pro své intermediální práce používal švédský umělec Öyvind Fahlström (1928‒1976) (Fahlström, 1971, s. 74‒78).
[8] Pokud konkrétní poezie pracuje výhradně s obrazovým materiálem, užívá ho jako jazykových prvků (Solt, 1971a, s. 7).
[9] Činili tak v návaznosti na jednoho ze zakladatelů dadaismu, německého spisovatele a filosofa Hugo Balla (1866‒1927), který již roku 1916 prohlásil: „Slovo a obraz jsou jedním. Malíř a básník patří k sobě“ (Ball, 2016, s. 125).
[10] Podle Gomringera se konkrétní poezie vyznačuje kritickým postojem ke všem „jazykovým procesům“, který má přirozeně výrazný společenskokritický rozměr (Gomringer, 2016b, s. 6, 7).
[11] Konkrétní poezii blízký francouzský experimentální básník, kritik a teoretik Jean-Clarence Lambert (*1930) se domníval, že básník by měl zacházet „se slovy, jako by to byly věci, samostatné existence, které napřed jsou a potom teprve mají význam“ (1967, s. 66, 67).
[12] „Básník vytváří v každém jazyce ‒ vhodným sestavením ‒ jazykové krystaly s estetickými informacemi, které může dotyčný jazyk poskytnout […]“ (Niikuni, Garnier, 1967, s. 107).
[13] Podle Augusta de Campos konkrétní poezie představuje „napětí slov-věcí v časoprostoru“ (1967, s. 75).
[14] V tomto ohledu je konkrétní báseň podobná architektuře (Gomringer, 1971, s. 67).
[15] „[N]ejde o to, napodobovat makroformy života, ale o strukturální proces přírody“ (Weaver, 1967, s. 154).
[16] „[J]azyky, chápané jako materiál, přestávají obestírat psychismus mlhou; vzniká poezie (mimo objektivní národní jazyky) platná pro všechny jazyky; každý jazyk, zredukovaný na své krystaly, vyzařuje ve stále větší míře v nadnárodní úrovni, neboť poskytuje prototypy; v prostoru nové civilizace začíná být v estetické rovině objevován nadnárodní jazyk […]“ (Niikuni, Garnier, 1967, s. 107‒108).
[17] Augusto de Campos portugalské slovo „código“ (kód) užívá bez interpunkce, což uvedený český překlad přejímá.
[18] „Básník soupeří s vinětami parfémů“ (Apollinaire, 2019, s. 42). Není pochyb o tom, že konkrétní poezie zužitkovala mnohé podněty avantgardní typografie, ani že sama výrazně ovlivnila poválečný grafický design.
[19] Podle Ronalda Johnsona je třeba „konat, jak konal Adam“ (Johnson, 2013, s. 83).
Jak citovat tento článek: GUZIUR, Jakub. 2020. Konkrétní poezie a její (post)digitální obdoby | 1. část. Kultura, umění a výchova, 8(2) [cit. 2020-12-20]. ISSN 2336-1824. Dostupné z: http://www.kuv.upol.cz/index.php?seo_url=aktualni-cislo&casopis=20&clanek=229.