Poslední pokus o přiblížení KE 3171 O 96: naplněné výzvy výstavy

Článek seznámí čtenáře s koncepcí a realizací edukační výstavy Pokus o maximální přiblížení KE 3171 O 96 | Prostorová intepretace zátiší v Arcidiecézním muzeu Olomouc a její reprízy v Gočárově galerii v Domě U Jonáše v Pardubicích. Zaměří se také na prezentaci vybraných pasáží uskutečněného evaluačního výzkumu návštěvnické zkušenosti a představí výhody mezioborové spolupráce při jeho vyhodnocení. Je určen nejenom edukátorům v kultuře a kurátorům výstav se zájmem o objektivní reflexi své práce.

Klíčová slova: tvorba výstav, studie návštěvníků, edukace v kultuře, interpretace výtvarného umění

Autoři článku (foto Tereza Hrubá)

ÚVOD

Stále není zažitou praxí, aby byl výstavní projekt svěřen jiným odborným pracovníkům muzeí a galerií, než jsou kurátoři. A přitom je nasnadě, že i lidé z jiných oddělení mohou přinést neotřelý a věci prospěšný vhled do zavedených přístupů a uvést do hry některá opomíjená hlediska – například pokud mají bohatou zkušenost z práce s rozmanitými skupinami návštěvníků, jak tomu bývá u edukátorů v kultuře (Hooper-Greenhill, 2007). Aktuální tendence vývoje muzejní kultury návštěvnické hledisko velmi respektují, což je patrné např. z dokumentů poslední mezinárodní konference ICOM a nové definice poslání muzeí a galerií. Pokud se tedy s tímto směřováním shoduje i strategické plánování instituce, není důvod nesvěřit výstavní projekt právě edukátorům. Tato profese je z podstaty své činnosti přirozeně vedena k evaluaci a reflexi práce, což je u většiny autorů výstav okolnost spíše nevídaná, nicméně, jak si ukážeme, i v tomto případě velmi žádoucí (Falk, 2013). Právě tento prvek by mohl být inovativní a přínosný také pro běžnou kurátorskou práci.  

Následující text seznámí čtenáře s koncepcí edukační výstavy Pokus o maximální přiblížení KE 3171 O 96 | Prostorová intepretace zátiší, představí podobu výstavy realizované v roce 2020 v Arcidiecézním muzeu Olomouc a její reprízy v pardubické Gočárově galerii v Domě U Jonáše v roce 2024[1],  zaměří se na vybrané pasáže uskutečněného evaluačního výzkumu, především na část zabývající se jednak reakcemi návštěvníků na edukativní prvky výstavy, dále časem, který návštěvník využil pro vnímání výstavy, a nakonec užitými výstavními texty. Jelikož předpokládáme, že čtenáři článku se stanou především kolegové a kolegyně z řad edukátorů či kurátorů výstav, kteří by podobným způsobem chtěli analyzovat svůj výstavní projekt, uvádíme v textu také pochybení spojená s výzkumem návštěvnické zkušenosti. Musíme zmínit nutnost mezioborové spolupráce v tématech, která se vymykají běžné profesní zkušenosti edukátora v kultuře či kurátora, jako byly zavádějící formulace některých otázek dotazníku a práce se získanými daty při jeho vyhodnocení. Prospěšným se ukázalo propojení s kolegyněmi z katedry sociologie, andragogiky a kulturní antropologie Univerzity Palackého v Olomouci, jež upozornily autory článku na validní a publikovatelné části výsledků dotazníkového šetření.

1 Dva pokusy o maximální přiblížení k obrazu

Je pravděpodobné, že čtenáři textu nenavštívili ani jednu z obou výstav, proto je zde stručně představíme. Jaká byla tedy vůbec východiska pro přípravu projektu? Jak prozradili kurátoři v rozhovoru pro čtvrtletník Muzeion (Lamatová, Šobáň, 2020), ve svém záměru usilovali využít dva principy, často pozorovatelné i v edukačních programech, a to cestu (putování za poznáním a krásou) a dialog. Rozhodli se do jednotlivých částí výstavního prostoru různými způsoby rozprostřít intepretaci tradičního žánru zátiší. Pro návštěvníka se tak měl stát pobyt v galerii nevšední cestou od uvědomění si vlastních prekonceptů (Slavík, Wawrosz, 2004, s. 144) při prvním kontaktu s kopií díla až po konečné setkání se samotným originálem. Tím ústředním dílem se stalo staromistrovské zátiší Jana I. van Kessela Zátiší s citronem.[2] Právě inventární číslo této malby, KE 3171 O 96, se stalo tajemnou součástí názvu výstavy.  Druhým, a zároveň posledním, neméně důležitým aktérem výstavy se stal obraz současného umělce Jana Mikulky Zátiší s limetkami II.[3], který vstupoval s první malbou po tematické a formální stránce do vzrušujícího dialogu.

Výstava Pokus o maximální přiblížení KE 3171 O 96 | Prostorová intepretace zátiší byla v Galerii Arcidiecézního muzea Olomouc otevřena od 23. ledna do 8. března 2020. Samotný prostor Galerie, jeho uspořádání do čtyř na sebe navazujících místností, nabídl kurátorům uskutečnění nápadu divácké pouti za staromistrovským zátiším, se kterým mohli příchozí navázat oční kontakt již při vstupu. Bylo jen na jejich rozhodnutí, zda se vydají přímo k němu, nebo využijí připravenou edukační linku. V prvé místnosti se návštěvník setkal se dvěma zvětšenými reprodukcemi Kesslova obrazu, jednou barevnou a druhou černobílou. Záměrem kurátorů bylo konfrontovat diváka s námětem obrazu, a tak aktivovat jeho prekoncepty. Zde se také poprvé seznámil s výstavním textem, který ho prováděl prostorem a představoval mu přichystanou výstavní zkušenost. Naproti tomu barevně utlumená reprodukce motivovala k soustředěnému pozorování kompozice obrazu podle pokynů napsaných kurátorkou, který si zájemce mohl vyslechnout jako zvukovou stopu ve sluchátkách. Další místnost nabídla již kreativnější poznání ústředního díla. Multimediální aplikace Slovní mrak[4], speciálně vytvořená pro výstavu, vyzývala diváka k vyřčení názoru na spatřené dílo. Jeho verbalizované asociace či estetický postoj aplikace převedla do textové podoby a promítla na celou stěnu výstavní místnosti. Výpovědi graficky třídila, protože jednotlivým slovům byla programem přidělena důležitost na základě četnosti vyřčení. Ta častěji použitá se zobrazovala výrazněji, rostla a graficky hmotněla, méně užívané výrazy se jevily menší. Slovní mrak měl rovněž naprogramované gravitační prostředí, kde se jednotlivá slova vznášela, poletovala a padala. Postupem času navíc vyřčené výrazy měnily barvu z bílých, tak byly označeny čerstvé přírůstky, až po šedé, které se vytrácely, aby se ve Slovním mraku zabezpečila fluktuace prvků a vysoká pohyblivost. Následující místnost se věnovala odborné interpretaci připravené kurátorkou s vizuální podobou od grafika Petra Šmalce. Graficky poutavě zpracovaný velkoplošný polep výstavních panelů přinesl kromě formální a obsahové intepretace malby i komparativní analýzu s dalšími výtvarnými díly. V závěru výstavy se již plně motivovaný a poučený divák setkal se dvěma výtečnými originály a mohl nad nimi nerušeně kontemplovat. Samotnou výstavu doplnily tři další instalace. Prostřednictvím aktivní zóny v Salónu a dvou menších intervencí se projekt rozprostřel i na další veřejnosti přístupná místa Arcidiecézního muzea. Aktivní zóna v Salónu měla dva výrazné a vzájemně provázané prvky: edukační klip[5] představující zájemcům historický vývoj a druhy zátiší a prostor, kde mohli návštěvníci kreativně reagovat na podnět ze zhlédnutého videa. Výzva v závěru videa spočívala ve vytvoření kresby podle drobného zátiší umístěného na velké židli pomocí naddimenzované tužky. Jednalo se o akční polohu kreslení s jasným didaktickým záměrem upozornit na stylizované formy zátiší moderního umění. Dvě další intervence měly charakter kontextuálních zón. Pro jejich tvorbu byla využita výtvarná díla ze sbírek Muzea umění Olomouc a Arcibiskupství olomouckého, fotografické zátiší Jaromíra Funkeho[6] a květinové zátiší Josefa Lauera[7]. Prezentovaly se zde časosběrné dokumenty ve videorámečcích, které tematizovaly v prvém případě záznam měnící se vizuální podoby povrchů předmětů v kolísajícím denním světle, ve druhém případě působení času na květinový pugét, tedy evokaci jednoho z představovaných druhů zátiší, tzv. vanitas.

Obr. 1–2 Instalace výstavy v prostoru Galerie Arcidiecézního muzea Olomouc: vstupní místnost s reprodukcemi děl

(foto Markéta Lehečková)

Obr. 3–4 Instalace výstavy v prostoru Galerie Arcidiecézního muzea Olomouc: druhá místnost se Slovním mrakem

(foto Markéta Lehečková)

Obr. 5 Instalace výstavy v prostoru Galerie Arcidiecézního muzea Olomouc: třetí místnost s odbornou interpretací

(foto Markéta Lehečková)

Obr. 6 Oba vystavené originály v poslední místnosti Galerie Arcidiecézního muzea Olomouc

(foto Markéta Lehečková)

Obr. 7 Jan I. van Kessel (1626–1679) Zátiší s citrónem, 1655, olej, plátno, 29 x 43 cm, Arcibiskupství olomoucké, inv. č. KE 3171, O 96

Obr. 8–9 Pohled do aktivní zóny v Salónu Arcidiecézního muzea Olomouc

(foto Markéta Lehečková)

Výstava Nový pokus o maximální přiblížení KE 3171 O 96 | Intepretace zátiší v Domě u Jonáše Gočárovy galerie v Pardubicích se uskutečnila od 20. března do 9. června 2024 a vlastně úplnou reprízou olomouckého výstavního projektu nebyla, neboť velkorysejší výstavní prostory a jejich dispozice kladly jiné nároky na výstavní koncepci i realizaci. V přízemních prostorách domu kurátoři zpřístupnili původní edukační linku s šesti nově připravenými haptickými obrazy, které dále obohatily smyslový prožitek návštěvníků. Ve dvou horních patrech potom byla výstava rozšířena o velmi kvalitní kolekci zátiší s příklady kuchyňských, loveckých, květinových, ovocných zátiší a prostřených stolů, dále pak mohli diváci zhlédnout zátiší vanitas a zátiší z předmětů vytvořených lidskou rukou. Zastoupeni byli mimo jiné umělci Emil Filla, Václav Špála, Josef Sudek, František Tichý, Vojtěch Kovařík, Hugo Demartini, ze starých mistrů například Joachim Beuckelaer, Willem Claeszoon Heda a z těch současných opět Jan Mikulka, jehož vystavená díla i zde umožnila vytvořit příjemnou estetickou situaci i mezigenerační umělecký dialog. V této části výstavy byly také prezentovány oba olomoucké časosběrné dokumenty. Chceme-li nyní popsat, jak pardubickou výstavou procházel návštěvník, musíme hned na začátku zmínit zásadní změnu. Aktivní zóna s akční kresbou pomocí naddimenzované tužky a s edukačním klipem byla situována hned u vstupu do galerie, a tak zájemci po její návštěvě vcházeli do zbývajících místností již poučeni a zřejmě i kreativně saturováni. Po této vzdělávací situaci a výtvarné aktivizaci se již vydali na interpretační cestu podle manuálu přichystaného na textových panelech nebo – stejně jako v Olomouci – zamířili před oba originály. Se zmíněným přídavkem v podobě šesti reprodukcí ústředního zátiší s pečlivě vloženými reliéfními částmi se setkali ve spojovací výstavní chodbě. Prostřednictvím haptického prožitku byla návštěvníkům přiblížena technika malby trompe l’oeil, jež ve své ryzí podobě měla oklamat divákovo oko natolik, aby si myslel, že je možné si na namalovaný výjev skutečně sáhnout. Bylo tak, v galerijním prostředí netypicky, dovoleno dotknout se kovového hřebíku, cínového talíře, sklenice, hroznového vína, krevety a dřeva stolu.

Obr. 10 Repríza výstavy v Domě U Jonáše Gočárovy galerie v Pardubicích

(foto Michal Kudláček)

Obr. 11 Repríza výstavy v Domě U Jonáše Gočárovy galerie v Pardubicích: haptické reprodukce

(foto Michal Kudláček)

Obr. 12 Rozšířená část výstavy o další druhy zátiší v Domě U Jonáše Gočárovy galerie v Pardubicích

(foto Michal Kudláček)

2 Poznatky evaluačního výzkumu

Od ostatních výstavních projektů odlišovala obě výstavy usilovná snaha autorů o získání zpětné vazby od návštěvnické veřejnosti. Rozhodli se proto uskutečnit evaluační výzkum, který by ověřil, jakým způsobem vnímají návštěvníci výstavu jako celek, ale speciálně i některé její části, jež vyhodnotili autoři výzkumu jako neobvyklé pro dosavadní muzejní zkušenost percipienta. Evaluační výzkum byl koncipován jako dotazníkové šetření. Formulář u jednotlivých otázek nabízel výběr jedné z možností, ale byl doplněn také otevřenými otázkami směřujícími k laickému hodnocení respondentů. Dotazník zájemci vyplňovali samostatně bez tazatele. Otázky dotazníku cílily především na vyjádření postojů ke zhlédnuté výstavě. Bylo jimi zjišťováno, jak respondenti využívali nabídnuté prostředky či podněty ke své aktivaci, jak hodnotili zvolenou formu aktivace ve vztahu k osobnímu poznání, případně podněcovaly k okomentování vlastní činnosti realizované prostřednictvím nabídnutých interaktivních prostředků. Za respondenty vytipovali autoři tři cílové skupiny, u nichž predikovali zájem o téma výstavy a očekávali dostatek průkazných dat: seniory, studenty a individuální návštěvníky.

Vyhodnocení šetření přineslo kurátorům celou řadu podnětů a informací, které zohledňují nejen při přípravě dalšího výstavního projektu, ale i v koncepci aktivních a kontextuálních zón, edukačních a doprovodných programů k výstavám. Z expertního rozhovoru vedeného s oběma kurátory Veronikou Gigalovou a Darjou Šoustkovou z katedry sociologie, andragogiky a kulturní antropologie Univerzity Palackého v Olomouci vyvstaly kategorie (kódy), jež prokazují objektivní validitu, a zveřejněné analyzované zkušenosti mohou být prakticky využitelné i jinde. Hlavním kódem, který vyplynul z analýzy rozhovoru, byla reakce návštěvníků na edukativní prvky výstavy. Jednalo se o interaktivní vstupy v podobě Slovního mraku a další multimédia. Jako druhý kód se vyjevuje kategorie času, která ovlivnila vnímání výstavy u skupinových prohlídek seniorů a školních skupin. Posledním kódem, jímž se budeme dále zabývat, byl text provázející diváky výstavou. Půjde nejen o manuál edukační linky, ale i o vnímání textu odborné intepretace. Čerpat budeme jak z intepretace expertního rozhovoru Veroniky Gigalové a Darjy Šoustkové, tak i z vyhodnocení evaluačních výzkumů k oběma výstavám.

Užití multimediálních interaktivních prvků na výstavách a v expozicích je v současnosti trendem, který má mimo jiné navýšit informační možnosti, strukturovat a didakticky transformovat sdělovaný obsah, aktivovat diváka a přivádět do muzeí a galerií nové skupiny návštěvníků (Leinhardt, Crowley, Knutson, 2002). S pozitivním efektem ovšem nelze počítat automaticky. Jejich umístění v expozici či výstavě přináší určitá úskalí, které je třeba vzít do úvahy (Yalowitz, Bronnenkant, 2009). Zkušenosti kurátorky zaznamenané v intepretaci expertního rozhovoru připomínají například limity v jejich používání u početnějších skupin. Někteří zájemci je pro neustálou obsazenost nestihli využít. U školních dětí kurátorka zaznamenala také ostych z jejich používání kvůli reakci ostatních na výsledek interakce. Senioři měli k interaktivním prostředkům nejednoznačný vztah. Na jednu stranu uvítali kurátorský audiokomentář a bez problémů používali sluchátka u zvětšené černobílé reprodukce, pozitivně vnímali také edukační klip v aktivní zóně, naopak málokdy využili multimediální aplikaci Slovní mrak. Pokud se přeci jenom k užití aplikace rozhodli, vyžadovali pomoc při jejím ovládaní, což můžeme chápat jako jejich snahu o odstranění bariéry, kterou měli vůči nové a komplikované technologii. Nejaktivnějšími uživateli multimediálních prostředků byli naopak mladí lidé z řad studentů. Ne vždy ale přistoupili seriózně k práci se Slovním mrakem, často ignorovali zadání a aplikaci využívali k svévolným výpovědím, které neměly nic společného s prožitkem z výstavy. Ze závěrečných zpráv z obou uskutečněných výzkumů vyplývá, že nejvděčnějšími uživateli multimediálních interaktivních prvků byli individuální návštěvníci. Jeden z důvodů příznivého přijetí u těchto osob může být skupinou neovlivňovaný pohyb po výstavě a vlastní nakládání s časem, který chtěli zvolené aktivitě věnovat. A právě kategorie času byla dalším zajímavým ukazatelem, jenž má pozorovatelný vliv na vnímání výstavy a vytváření vztahu k ní.

Časové omezení, které přinášela prohlídka ve větší skupině, vytvářelo pocit časové tísně, což zabraňovalo smysluplnému užití některých edukačních prvků. U skupin teenagerů vypozorovala přítomná kurátorka nemožnost projít výstavu chronologicky podle připravené edukační linky, čímž pro ně pozbyla smyslu. Skupina se musela rozptýlit do všech místností galerie a nebylo jí tak umožněno vnímat výstavu v zamýšleném sledu. Podle vyjádření v dotaznících a podle pozorování si výstavu nejvíce užili individuální návštěvníci, protože si sami určili, jak dlouho v ní chtějí pobýt. Řada z nich zakusila všechny pobídky k aktivnímu prožívání tématu od animovaného videoklipu a ztíženého kreslení v edukační zóně až k haptickým obrazům, audiokomentáři či Slovnímu mraku. Ve výpovědích respondentů této skupiny můžeme číst, že sami rozpoznali edukační charakter výstavy, jež je dovedla rovněž ke zklidnění a soustředění se.

Jako třetí kód byl ze sociologického pohledu v intepretaci expertního rozhovoru identifikován text provázející diváka výstavou. Protože se v muzejním a galerijním prostředí stále jedná o nejvíce užívané médium pro komunikaci s návštěvníkem, budeme se mu věnovat trochu obsáhleji. Zahrneme do problematiky manuál k užití edukační linky, ale i graficky pojatou uměleckohistorickou intepretaci. Vhodné užití textu vnímali kurátoři od počátku jako výzvu, ze své edukátorské praxe si byli vědomi úskalí plynoucích ze zahlcení návštěvníků psaným sdělením, ale samozřejmě se bez něj nemohli zcela obejít. Jak vyplynulo z výzkumného šetření, většinou si návštěvníci napříč zkoumanými cílovými skupinami vybírali jen pro ně důležité informace nebo pasáže textu, a přestože byli v úvodu výstavy upozorněni na jeho důležitost, nechtěli ho číst celý. To se minulo se snahou kurátorů kvalitně ho formulovat a počítat s jeho využitím pro navigaci návštěvníka. Nejdůslednějšími čtenáři se stali senioři, více než polovina dotázaných přečetla celý text odborné interpretace, ne tak ale už manuál k řízenému pohybu výstavou. Objevuje se výhrada zahlcenosti textovým doprovodem, zároveň jsou ale jednotlivé informace v něm hodnoceny jako přínosné. V této souvislosti připomínáme, že uvedená cílová skupina seniorů pozitivně hodnotila jako zdroj informací animovaný edukační klip v aktivní zóně a audio s kurátorským popisem u černobílé reprodukce. Z toho můžeme usuzovat, že vstupy určené primárně pro úzce vymezené publikum, v tomto případě pro rodiny s dětmi a mladé dospělé, mohou oslovit daleko širší pole vnímatelů, než tvůrci předem zamýšleli. Zajímavá okolnost vyplynula ve vztahu k textovému doprovodu, především k odborné intepretaci, z chování skupin studentů. Po interakci se Slovním mrakem se nechtěli seznámit s odbornou interpretací, jako by předešlým zážitkem byli už uspokojeni, nicméně pokud se odhodlali k alespoň částečnému pročtení, hodnotili text pozitivně. Individuální návštěvníci se v případech obou výstav shodli v tom, že odborná intepretace obohatila jejich poznatky o výtvarném umění. V této skupině docházelo k hojnému fotografování exponátů a výstavních textů (především odborné interpretace). Výpovědi individuálních návštěvníků opět potvrdily poznatek, že pokud si zájemce vyčlení na prohlídku výstavy dostatek osobního času, není nikým a ničím rušen a jakkoli omezován, rád využije kompletní nabídku edukačních vstupů.

Jelikož za adresáty článku považujeme především odborníky z řad kurátorů a edukátorů usilující o poctivou reflexi své práce, zmíníme zde i některá úskalí a nedostatky popisovaného procesu. Po konzultaci s odbornicemi s dlouholetou zkušeností z oblasti sociologického výzkumu byly některé formulace dotazníkových položek označeny za nepřesné a pro respondenta zavádějící, což se projevilo již při analýze některých výpovědí. Kurátory zajímalo, jak návštěvníci hodnotí odborný výklad k vystavenému dílu. Namísto přímého dotazu však zvolili dvě odlišné formulace. Jednou zjišťovali, zda měli respondenti chuť se s textem seznámit, podruhé, zda jej považovali za přínosný (Robinson, 2014). Podrobnější informace o chování návštěvníků byly získávány až prostřednictvím doplňujících otázek. Ačkoli byl dotazník strukturován podle jednotlivých interpretačních kroků, tedy sekcí výstavy, respondenti si tuto logiku často neuvědomovali a své odpovědi vztahovali k výstavním textům jako celku. Objevily se i rozporné reakce: někteří respondenti například uváděli, že je text nezaujal, přesto si jej přečetli, nebo naopak projevili zájem, ale k četbě nakonec nedošlo. Tyto nuance interpretaci odpovědí znesnadnily. Podobné nejasnosti nastávaly také u dotazů na čas věnovaný pozorování děl. Přestože se tato část dotazníku týkala výhradně barevné reprodukce v úvodu expozice, návštěvníci často odpovídali na základě celkové zkušenosti z výstavy. Jako ilustraci lze uvést výrok z pardubického dotazníku: „asi 15 minut jedno dílo, což podle mě není dostatek“. Absence tazatele při vyplňování formulářů vedla rovněž k interpretačním mezerám při hodnocení prožitku. U mladistvých respondentů se například objevovaly jisté kontradikce mezi odpověďmi na otázky ohledně využití Slovního mraku a celkového dojmu z výstavy (Bitgood, 2011). Někteří uvedli, že se do interakce s aplikací nezapojili, přesto však dále ve formuláři označovali odpovědi, že vyslovili „izolovaná slova“ nebo „věty“, a zároveň vyjádřili uspokojení z jejich vizuálního ztvárnění. Bez možnosti doptání lze pouze předpokládat, že popisovali vizuální vjem, nikoli svou aktivní účast. Za pozornost stojí také výrok jednoho respondenta, který sice výstavu hodnotil jako přínosnou a podpořil by pravidelnou realizaci podobných projektů, zároveň však přiznal, že jej „to moc nebralo“. Zvláštní kapitolou bylo pozvání organizovaných skupin seniorů či studentů, jejichž částečně zprostředkovaný vstup do výstavy mohl ovlivnit jejich vnímání i následné odpovědi. Tato strategie byla zvolena z obavy, že se nepodaří získat dostatečný soubor dat. Jejich závěrečné vyhodnocení potom bylo časově i interpretačně náročné. Navíc autoři výzkumu postrádali statistickou jistotu, že výběrový vzorek dostatečně reprezentuje širší populaci, zejména s ohledem na to, že nebylo v jejich silách zohlednit celkovou návštěvnost výstav a muzeí.

ZÁVĚR

Obě výstavy, výzkumné šetření a jeho zhodnocení společně přinesly edukátorům v roli kurátorů několik důležitých a do budoucna uplatnitelných poznatků. Jmenujme alespoň dva z nich, které mohou mít širší platnost. V první řadě má smysl si ověřit, jak téma výstavy rezonuje u jejích percipientů. Na počátku tvorby výstavního projektu si vytváříme nejednu představu, jak chceme téma prezentovat, uvažujeme o cílových skupinách, o způsobu vlastní instalace a možných prostředcích vhodných pro přenos obsahu, uplatňujeme praxí získané zkušenosti, a v tom je zkušenost edukátorů nedocenitelná, nicméně i tak můžeme být překvapeni z výsledné návštěvnické reakce. Je otázkou, zda můžeme připravit univerzální výstavu pro veškeré myslitelné cílové skupiny, ale modelový obraz návštěvníka bychom rozhodně měli mít na paměti a neustále si ten daný obraz problematizovat, aby zůstal navázán na realitu proměňujícího se světa a my se neobelhávali mylnými předpoklady. Nástroje evaluačního výzkumu přinesou dostatek dat, kterými si kurátorský záměr zpětně ověříme, a to i přesto, že se můžeme v přípravě a následné analýze výzkumu dopustit některých chyb, o nichž jsme se zmiňovali výše. A tím se dostáváme k dalšímu poznatku. Chceme-li provést důkladnou a fundovanou reflexi naší práce, je nutné se otevřít multioborové spolupráci. V našem případě to bylo napojení na odbornice z katedry sociologie, andragogiky a kulturní antropologie Univerzity Palackého v Olomouci, které upozornily na nedostatky evaluačního dotazníku a zároveň prostřednictvím rozhovoru s oběma kurátory označily témata, jež mají objektivní výpovědní hodnotu a jsou vhodná k prezentaci. Ve spolupráci se chystáme pokračovat i v budoucím výstavním projektu, který se opět zabývá visitor studies. V tomto konkrétním případě se zaměříme také na tzv. „prvonávštěvníky“, tedy osoby, pro něž není návštěva muzea či galerie běžnou potřebou trávení volného času. Předpoklady o jejich potřebách opět uplatníme v koncepci výstavy. Výzkum návštěvnické zkušenosti ovšem propracujeme v multioborovém týmu, od čehož si slibujeme získání komplexnějších a validních dat. S výsledky dalšího šetření rádi seznámíme nejen oborovou komunitu.  

„Příspěvek ani jeho souvislejší pasáže nebyly publikovány a nebyly odevzdány k publikování v jiném časopisu, sborníku nebo monografii.“

Literatura

BITGOOD, Stephen. Social Design in Museums: The Psychology of Visitor Studies. Walnut Creek: Left Coast Press, 2011. ISBN 978-1-61132-027-5.

FALK, John H.; DIERKING, Lynn D. The Museum Experience Revisited. Walnut Creek: Left Coast Press, 2013. ISBN 978-1-61132-045-9.

HOOPER-GREENHILL, Eilean. Museums and Education: Purpose, Pedagogy, Performance. London: Routledge, 2007. ISBN 978-0-415-36976-1.

ICOM. Definice muzea [online]. 2022 [cit. 2024-12-30]. Dostupné z: https://icom-czech.mini.icom.museum/icom/definice-muzea/

LAMATOVÁ, Hana; ŠOBÁŇ, Marek. Pokus o maximální přiblížení. In: MUZEION. 2020, roč. 4, č. 1. 2020. ISSN 2464-5710.

LAMATOVÁ, Hana; ŠOBÁŇ, Marek; ŠOBÁŇOVÁ, Petra. Pokus o maximální přiblížení KE 3171 096: prostorová interpretace zátiší: katalog výstavy. Olomouc: Muzeum umění Olomouc, 2020. ISBN 978-80-88103-68-4.

LAMATOVÁ, Hana; ŠOBÁŇ, Marek; ŠOBÁŇOVÁ, Petra. Nový pokus o maximální přiblížení KE 3171 O 96: interpretace zátiší. Pardubice: Gočárova galerie, 2024. ISBN 978-80-85112-95-5.

LEINHARDT, Gaea; CROWLEY, Kevin; KNUTSON, Karen. Learning Conversations in Museums. Mahwah: Lawrence Erlbaum Associates, 2002. ISBN 978-0-8058-3916-8.

ROBINSON, Amanda M. Surveying Museum Audiences: Practical Guidelines. In: MACDONALD, Sharon, ed. A Companion to Museum Studies. Malden: Wiley-Blackwell, 2014, s. 327–342. ISBN 978-1-4051-2794-1.

SLAVÍK, Jan; WAWROSZ, Petr. Umění zážitku, zážitek umění: teorie a praxe artefiletiky. Díl 2. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, 2004. ISBN 80-7290-130-3.

YALOWITZ, Steven S.; BRONNENKANT, Kerry. Timing and Tracking: Unlocking Visitor Behavior. In: Visitor Studies. 2009, roč. 12, č. 1, s. 47–64. ISSN 1064-5578. Dostupné z: https://doi.org/10.1080/10645570902769134

Last Maximum Approach Attempt KE 3171 O 96: the fulfilled challenges of the exhibition?

Abstract: The article introduces the readers to the conception and realization of the educational exhibition Maximum Approach Attempt KE 3171 O 96 | Spatial Interpretation of Still Life in the Olomouc Archdiocesan Museum and its reprise in the Gočár Gallery in the Jonáš House in Pardubice. It also focuses on the presentation of particular passages of the evaluation research of the visitor experience and presents the advantages of interdisciplinary cooperation in its evaluation. It is intended not only for cultural educators and exhibition curators interested in objective reflection of their work.

Key Words: exhibition design, visitor studies, cultural education, visual arts interpretation

Autoři:

Mgr. Hana Lamatová

Mgr. Marek Šobáň, Ph.D.

Muzeum umění Olomouc

E-mail: lamatova@muo.cz, soban@muo.cz

[1] K oběma výstavám byly vydány katalogy, odkaz na ně nalezne zájemce v přehledu literatury pod článkem.

[2] Jan I. van Kessel, Zátiší s citrónem, 1655, olej, plátno, 29 × 43 cm, inv. č. KE 3171, O 96, Arcibiskupství olomoucké.

[3] Jan Mikulka, Zátiší s limetkami II., 2017, olej, plátno, 100 × 150 cm, soukromá sbírka, zapůjčil Nadační fond Cermak – Eisenkraft Gallery.

[4] Multimediální aplikaci Slovní mrak vytvořili podle námětu kurátorky Hany Lamatové dva programátoři Pavel Karafiát a Jiří Vaculík na přelomu roku 2019 a 2020.

[5] Edukační klip Zátiší, kam se podíváš vznikl ve spolupráci lektorů Muzea umění Olomouc a Ústavu speciálněpedagogických studií Pedagogické fakulty UP v Olomouci v rámci projektu Jedinečnost uměleckého výrazu k inkluzivnímu vzdělávání, r. č. CZ. 02.3.62/0.0/0.0/16_037/0004022. Podle scénáře Marka Šobáně klip vytvořila výtvarnice Pavla Baštanová.

[6] Jaromír Funke, Kompozice – Sklo a koule (Zátiší s míčkem), 1923, černobílá fotografie, 14, 3 × 21, 6 cm, inv. č. F 4060, Muzeum umění Olomouc.

[7] Josef Laurer, Zátiší s kaméliemi a hyacintem, 1847, olej, plátno, 52, 5 × 42, 5 cm., inv. č. II. 3C1 – 943/1, Arcibiskupství olomoucké.

Jak citovat tento článek:

LAMATOVÁ, Hana a ŠOBÁŇ, Marek. 2025. Poslední pokus o přiblížení KE 3171 O 96: naplněné výzvy výstavy. Kultura, umění a výchova, 13(1). ISSN 2336-1824. Dostupné z: http://www.kuv.upol.cz

The paper is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.