Petr Kostiha | Dystopie budoucnosti

Dystopie budoucnosti  | 3D model

Petr Kostiha | 16 let 

 ... naděje je to poslední, co se objeví, ta poslední emoce vylétající z Pandořiny skříňky, v tomto světě existuje jen v malém množství – je to jen jiskra padající temnotou.

Inspiruje mě budoucnost a myšlenka na to, co bude za několik desítek let, nebo, vzhledem k rychlosti vývoje umělé inteligence, už jen za pár let. Má díla často zachycují právě tyto výjevy z nejisté budoucnosti. Hodně v souvislosti s AI přemýšlím o dvou polaritách, tedy jestli bude AI sloužit lidem, nebo my AI. V mé vizi dystopické budoucnosti jsou tyto dvě polarity největší hrozbou lidstva. AI stvořili lidé, a tak jsme sami sobě paradoxně největšími nepřáteli. Zatímco jiní vidí naši budoucnost zářně, já ji vidím šedě, v mlze naší vlastní hlouposti, a odráží se to i v mých dílech. Tento soubor děl je pro mne příjemnou změnou od malby, kresby a především dřevořezby, a přeci je to další 3D medium. 3D objekty mě vždy fascinovaly, hlavně stavby, a v posledních letech je to vidět právě na mých sochách nebo 3D renderech. Soubor děl jsem jednoduše nazval Dystopická budoucnost. Můžeme v nich vidět dva světy v různém stadiu zkázy a z různých příčin. Prvním je svět po biologické válce, ve které se zničíme sami. Válka neskončila pro nikoho dobře, důležité však je, že pro toho druhého skončila špatně, což je právě to, po čem lidé nejvíce touží – po porážce svých nepřátel. Biologické zbraně jsou v tomto světě velice důležité, tvoří celý příběh prvního díla. Celý povrch země je pokryt červeným povlakem, možná je to zmutovaný mech, nebo biologická zbraň sama, kdo ví. Povlak i s rudými šlahouny se šíří, jediná věc podobná rostlině, která ještě zbyla. Kytky už nejsou, tráva zvadla a proměnila se v cestu, po které putuje červený povlak, aby převzal vše a všechny, kteří zbyli. Ze stromů zbyly jen šedohnědé pahýly trčící ze země. Povlak ovšem není zdaleka jedinou hrozbou. Například biomechanici jsou stejně tak znepokojující. Povrchem bloudí znetvořená těla nešťastných nebožtíků vylepšená kovovými konstrukcemi a nočním viděním. Oplechované stroje sbírají lidi pro výrobu biomechaniků. Jejich těla odnesou k svému pánu, do temné brutalistické továrny hluboko v lesích, navržené tak, aby nemilosrdné biomechaniky poháněné krví produkovala i dlouho po zkáze lidstva.  

V tom všem však spočívá ostrůvek naděje, poslední světlo mihotající se ve vlhké tmě načichlé krví. Jsou to přeživší. Ti tráví většinu času v podzemí a pouze za výjimečných podmínek se vydávají mezi monstra na povrch. Jednou z takových podmínek může být naděje na spásu. A je to také důvod, proč náš zamaskovaný hrdina na povrch opravdu vystoupí.  

Druhé dílo se odehrává ve světě, kde je naším zkázotvůrcem umělá inteligence. AI je využívána na nejrůznější úkoly, za které boháči nechtěli platit lidem, a to včetně umění. Automobily, továrny, bezpečnostní systémy, televize, reklamy, celé firmy, a dokonce i internet, to vše je řízené AI. Lidé se uchylují na stránky, firmy či programy vytvořené lidmi, jako jsou oni sami. AI ovšem není jediný problém této budoucnosti. Vraždy, podvody a korupce jsou všudypřítomné a nikdo v této budoucnosti nehraje roli dobráka. Ani to není možné, když vám jde pořád o život. Protože naděje je to poslední, co se objeví, ta poslední emoce vylétající z Pandořiny skříňky, v tomto světě existuje jen v malém množství – je to jen jiskra padající temnotou. Až však tato jiskra dopadne, po zkáze většiny lidstva, chytne se toho jediného hořlavého, co má po ruce, totiž posledních lidí, a je ještě silnější než kdy jindy. To se ale v tomto světě ještě nestalo.  

Ve druhém díle vidíme muže stojícího na balkóně, kouřícího cigaretu, pravděpodobně přemítajícího nad životem a hledajícího v koutě své duše vůli žít další den. Jeho byt se nachází několik tisíc metrů nad pevnou zemí, v jedné z mnoha brutalistických a monumentálních budov, které město zaplňují. Dívá se za mlhavý obzor těchto betonových obrů a myslí na další lahev alkoholu, kterou právě vypil. Připadá si velmi malý. Může však vše změnit, přestat si vydělávat špinavou prací, která často zahrnuje krádeže, bití lidí a občas i vraždu, a najít si lepší práci – mnohem krvavější. Touto prací by mohl získat věčný život nebo zemřít. Za mlhavým obzorem našel hlavní AI servery města, otázkou zůstává, zda má dostatek odhodlání. Inspirací pro Dystopickou budoucnost mi byla kniha Metro 2033, polská hra Peripeteia a různé postapokalyptické a cyberpunkové hry, knihy, filmy, hudba, obrazy a sochy. Také mě fascinuje retro a PS1 grafika s nedokonalostmi a malým rozlišením obrazu.