top of page
  • Obrázek autoraPetra Vichrová

Vliv současné vizuální kultury na dětskou výtvarnou tvorbu inspirovanou skutečností

Článek je věnován otázkám vlivu digitálních médií a současných vizuálně obrazných prostředků na výtvarnou tvorbu vycházející ze skutečnosti. Text naznačuje, do jaké míry mohou být výstupy dětské výtvarné činnosti založené na přímém kontaktu s vizuálně vnímanou realitou ovlivňovány mediálními předobrazy své doby. Pozornost je směřována jak k obecným vlastnostem zrakového vnímání, tak i k neurologickým dějům a teoriím věnujícím se zrakové percepci. V článku je prezentován proces zrakového vnímání, který zpracovává příchozí vizuální informace do podoby vizuálního vjemu v mozku. V této souvislosti je v textu zdůrazněn vztah mezi záznamem skutečnosti vnímané zrakem a zobrazenou představou podoby předmětu uloženou v paměti. Tato vizuální představa může být tvořena na základě přímého kontaktu s předmětem, ale také vstřebáváním jazyka současné vizuální kultury. Kapitoly textu představují možné změny, jež jsou založeny na stavbě neurologických spojení ve zrakové kůře mozku, a také to, jak výrazný rozsah vizualizace prostředí a enormní přijímání digitálních vizuálních podnětů může ovlivnit tvorbu reprezentací vnějšího světa v mozku.



Klíčová slova: skutečnost, digitální technologie, vizualita, představivost, mozek, neurologické procesy



Úvod


V současné pedagogické praxi na základních školách jsou ve výuce stále více využívány digitální technologie a moderní přístupy ke vzdělávání. V tomto nastupujícím trendu patrně nezaostává ani výtvarná výchova. Přestože jsou tyto technologie žákům blízké a usnadňují a zpřístupňují výtvarnou tvorbu i méně nadaným a motivovaným žákům, nelze opomíjet ani tradiční formy výuky, jakými jsou výtvarně studijní činnosti, opírající se o soustředěné vnímání a pozorování skutečnosti.


Výtvarné studium skutečnosti patří mezi specifické přístupy uměleckého objektivního poznávání věcí a prostředí. (Hosman, 2007) Vizuální vnímání reality znamená vše, co můžeme vidět kolem sebe. Následné výtvarné ztvárnění představuje především praktickou schopnost a dovednost tento viděný svět objektivně zaznamenat, aniž by byl zkreslen vlastní imaginací. Výsledkem výtvarného záznamu reality by mělo být zachycení skutečnosti založené na vlastním zrakovém vnímání a pozorování.


Na základě našeho empirického poznávání světa, jeho vlastností a vizuálně vnímaných podob věcí je v mozku utvářen jeho výsledný vjem. (Aumont, 2005) Námi viděný prostor je provázán s okolním světem a jeho podobami, které jsme kdy vstřebali, a vizuální podoba v mysli je jejich odrazem. Výsledná optická informace je tedy do značné míry podmíněna právě předchozími zkušenostmi.


Do procesu vnímání skrz zrak vstupují nejen trojrozměrné podoby předmětů skutečnosti, ale i varianty dvojrozměrné, produkované moderními technologiemi a formované současnou vizuální kulturou. Výsledná představa tvarů a věcí kolem nás, ukládaných v mozku, může být podle Ladislava Kesnera (2000) silně ovlivněna touto umělou manipulací skutečnosti. Upozorňuje, že vnější vizualita věcí formovaná digitálními technologiemi se může stát reálným obsahem, který je dítětem prožíván jako individuální skutečnost.


Vizuální informace z okolního světa k nám přicházejí prostřednictvím zraku. V mozku jsou dále analyzovány a interpretovány do jednoduché grafické podoby na základě předchozích informací o světě a zkušeností s ním. Paměť je těmito obecnými znalostmi definována a skrze tyto podoby jedinec vnímá svět. Nastřádané informace slouží jako základ pro tvorbu představ a pro orientaci při dalších setkáních s nimi. (Eysenck & Keane, 2008; Dahlin, 2001; Sternberg, 2002) Prostřednictvím těchto výchozích obecných znázornění, která se vyvíjejí v procesu učení, je uskutečňováno i naše vnímání. Znamená to, že výsledné podoby věcí jsou abstrahovány z naší předchozí zkušenosti a zahrnují kategorie nových informací, které porovnávají s již existujícími podobami uloženými v paměti, sloužícími k následné identifikaci. (Sternberg, 2002)


Nemusí být mylné se domnívat, že současné umělé vizuálně obrazné prostředky se také podílejí na tvorbě představ věcí a tvarů a mohou mít vliv na výtvarnou tvorbu podle skutečnosti. Protože dnešní vizuální kultura – více než v minulosti – vzniká pomocí počítačových programů, jsme s touto uměle tvořenou skutečností v permanentním kontaktu. Tyto vizuální stimuly se společně se sdílením informací stávají fenoménem dnešní doby a žákovská výtvarná tvorba je často odrazem a přímou interpretací toho, co je známo z médií a dalších komunikačních platforem.


1 Cesta světla od zdroje k jeho interpretaci


Při pokusech o obrazový záznam vnější skutečnosti je zrak pro tuto činnost nepostradatelným smyslem. Jeho prostřednictvím se dozvídáme nejenom to, v jakém vztahu je pozorovaný objekt k ostatním prvkům dané scény i prvky mezi sebou navzájem, ale především jaké jsou jeho tvarové charakteristiky a do jaké kategorie objektů jej můžeme zařadit. Protože je text věnován vlivu současné, uměle konstruované reality na výtvarnou tvorbu podle skutečnosti, je potřeba si nejprve představit, jak naše vidění funguje.


Paradoxně to, o čem jsme přesvědčeni, že opravdu reálně vidíme, pochází ve skutečnosti z naší mysli a vychází z konkrétní organizace neuronových drah. V souvislosti s tím profesor Martin Velíšek (2018) poznamenává, že vidíme to, co víme, a že vnímání zrakem je funkcí myšlení. Což, stručně řečeno, tedy znamená, že za všechno mohou buňky v našem mozku, jak si postupně ukážeme.


Samotné vidění nám může připadat natolik jednoduché a přirozené, že máme tendenci jej považovat za něco samozřejmého. Takováto představa přímého otisku reality do naší mysli ale není tak přímočará, jak by se na první pohled mohlo zdát. Signál vstupující do oka prochází rozsáhlými změnami a úpravami, než dosáhne vědomé mysli a stane se vjemem. Jedná se o mimořádně komplexní proces zpracování a interpretace vstupní informace, který nelze oddělit ani od dalších psychických funkcí, jako je rozpoznávání, porozumění, paměť a touhy. V této souvislosti nelze opomenout ani zásadní úlohu pozorovatele jako bytosti s jedinečnou biologickou predispozicí (Aumont, 2005; Šikl, 2012). Námi viděný prostor je logicky provázán s okolní realitou, kterou jsme kdy vstřebali, a vizuální informace je jejím odrazem (viz obr. 1).




























Obr. 1 Vizuální informace je odrazem okolní reality, kterou jsme kdy vstřebali. Dětská interpretace.



Podle Aumonta (2005) patří vizuální percepce v současné době mezi nejlépe poznané formy vztahu člověka ke světu, jenž se utvářel už od starověku. Skutečné základy teorie vizuálního vnímání ale položili až v 19. století experimentální psychologové Hermann von Helmholtz a Gustav Theodor Fechner. Po druhé světové válce došlo v důsledku rozšíření psychofyzikálních laboratoří k rozmachu poznatků a vznikaly další teorie vizuálního vnímání. Znalosti o povaze našeho zrakového vnímání se postupně prohlubovaly, a to zejména díky objevům experimentální psychologie, počítačové vědy, neuropsychologie a především neurověd. Ty se soustřeďují na zpracování zrakových impulzů a na výzkum vnímání.


Na problematiku vidění a zobrazení toho, co vnímáme zrakem, je kromě otázek individuálních dispozic a talentu potřeba nahlížet především jako na proces neurofyziologického a psychologického projevu. Vidění můžeme označit za tvořivý mechanismus, kdy mozek reaguje na zrakové podněty přicházející z vnějšího světa. Sítnicový obraz vstupujícího zrakového vjemu nese o objektu množství informací, jako je jeho tvar, barva, textura či prostorové uspořádání. Na jejich identifikaci se podílejí neurony – specializované nervové buňky v mozku, které na přicházející podněty reagují. (Crick, 1997; Šikl, 2012) Zjednodušeně to lze vysvětlit tak, že určitý objekt vidíme pouze tehdy, pokud se neurony v mozku chovají určitým způsobem.


Přestože převažuje názor, že vidíme pomocí očí, je nutné dodat, že jsou jen jedním z nástrojů vidění, neboť aby se informace z vnějšího světa dostaly do našeho mozku, je k tomu zapotřebí zapojení dalších činností. Tyto procesy jsou označovány jako optické, chemické a nervové. Optická část zpracování vizuální informace je charakterizována převrácením obrazu na sítnici oka po průchodu světla oční čočkou (viz obr. 2). Tento prvotní sítnicový obraz nám poskytuje jedinou informaci o podobě pozorovaného objektu a právě na základě tohoto obrazu je ve zrakových centrech mozku[1] vytvářen výsledný vjem. (Aumont, 2005; Šikl, 2012)



Obr. 2 Převrácení obrazu na sítnici oka po průchodu světla oční čočkou. Dětská interpretace.



Chemické procesy probíhají na sítnici oka, kde dochází k přeměně světelné informace na nervový vzruch. Na této změně se podílejí speciální fotoreceptory[2] zachycující dopadající světlo. Každý sítnicový receptor je spojen s nervovou buňkou (neuronem) a každá z nich je propojena s dalšími buňkami, jež tvoří vlákna optického nervu. Místo vzájemného kontaktu nervových buněk se nazývá synapse[3] a právě v tomto místě dochází k přenosu informací. (Aumont, 2005; Crick, 1997; Koukolík, 2000) Neurofyziolog a psycholog Miroslav Orel (2017) považuje synapse za jakési stavebně-funkční jednotky nervového systému, jež umožňují přenos informací mezi nervovými buňkami. Jejich propojení pokládá za naprosto klíčové pro komplexní činnost nervového systému a zpracování vizuální informace probíhající v mozku.


1.1 Funkční architektura mozku


Následující odstavce nám v hrubých obrysech přiblíží závěrečnou, nejpodstatnější a patrně nejzajímavější část celého procesu zrakového vnímání probíhajícího v mozku. Nelze si ale představovat, že zde jednotlivé operace probíhají chronologicky. Jedná se o simultánní proces a činnost mozku je masivně paralelní na každé úrovni zpracování vizuální informace, protože zde dochází k náročné a komplexní komunikaci uvnitř husté sítě optických nervových spojů[4], jak se shoduje řada odborníků. (Aumont, 2005; Koukolík, 2000)


Vstupní signál zachycený oběma očima je zrakovým nervem nesen přes zraková centra[5] do primární zrakové kůry, ležící v několika mozkových oblastech (viz obr. 3), ve kterých dochází ke zpracování zrakových podnětů[6]. (Šikl, 2012) V primární zrakové kůře dochází také k jakési fúzi obrazů promítnutých na sítnici obou očí a k dalším rozsáhlým transformacím vstupujícího zrakového signálu. (Šikl, 2012; Crick, 1997)






















Obr. 3 Zpracování zrakových podnětů v mozku. Dětská interpretace.



Z primární zrakové kůry je nervový vzruch distribuován množstvím drah a synaptických spojení do dalších korových oblastí, které na zrakový signál reagují. V těchto centrech nedochází pouze ke zpracování příchozí vizuální informace, ale probíhají zde i procesy podílející se na tvorbě výsledného vjemu, jako jsou například vazby na minulé zkušenosti[7]. Společně se zpracováním informací jsou vyhledávány podobné znaky, které vedou k rychlé a správné odpovědi v podobě vizuálního vjemu.[8] (Šikl, 2012; Vančát, 2000) Aby byla v mysli vytvořena představa konkrétního pozorovaného tvaru, je potřeba udržet v aktivní koordinaci velký počet neuronů, které registrují velké množství specifických podnětů přicházejících ze sítnicových buněk. (Šikl, 2012)


Neuronové buňky jsou téměř neustále v aktivním stavu a moderní biochemie a neurofyziologie je schopna vysledovat v mozku chemické reakce a elektrické impulzy, na jejichž základě procesy vizuálního vnímání probíhají. (Flanagan, 1995) Mnohem zajímavější je ale informace, že jednotlivé neurony v mozku jsou specializovány jen na určité podněty a jejich živější aktivitu vyvolají pouze vymezené vizuální pozice tvarů, pohybu, kontrastů nebo vlnových délek. Každý neuron tedy funguje jako filtr vyladěný na úzké pásmo hodnot a jejich citlivost na různé zrakové podněty se liší.[9] (Koukolík, 2000) Existují například specializované neurony, které reagují pouze na bod nebo na vodorovnou či svislou linii. Další sledují pohyb v konkrétním směru, ale na ten v opačném směru neodpovídají. Jestliže se preferovaná orientace odchýlí, četnost vysílaných vzruchů obvykle výrazně poklesne.[10] Této výběrové citlivosti neuronů a jejich organizaci v korových vrstvách primární zrakové kůry se věnovali David Hubel a Wiesel Torsten (2005), nositelé Nobelovy ceny za medicínu. Tuto vlastnost, tedy odlišnou aktivitu neuronů zrakové kůry na rozličné podněty, popsali jako orientační selektivitu.


Výzkumy bylo prokázáno (Michel & Moore, 1999), že preferovaná orientace jednotlivých neuronů a jejich funkční specializace vzniká na základě zrakové zkušenosti.[11] Z výsledků výzkumu vyplynulo, že možnou změnu funkční specializace neuronů a posun k aktivnější odpovědi na odlišnou orientaci lze vyvolat přizpůsobením prostředí. Výsledky tohoto zjištění jsou důležité při úvahách o míře vlivu současného vizuálního jazyka na dětskou tvorbu vycházející ze skutečnosti.


1.2 Synaptická plasticita a neuronální reprezentace předmětů v mozku


Výše popsané informace o fungování zrakové kůry mozku ukazují možnost, jak ovlivnit naši zrakovou zkušenost, jestliže přimějeme nervové buňky aktivně reagovat na vizuální podoby dominující zrakovému vnímání. Znamená to tedy, že je možné ovlivňovat neuronové uspořádání mozku záměrnou stimulací určitými podněty. Lze také předpokládat, že dlouhodobé vystavení intenzivním formám stimulace ovlivní naši percepční zkušenost. V současné době je již prokázáno (Tomczyk, 2015), že nová nervová synaptická spojení vznikají v procesu učení. Při opakujícím se podnětu dochází k jejich posilování, což vede k trvalejšímu přenosu informací ve zrakových centrech.


Zmíněná funkční anatomická přestavba neuronálních sítí v mozku, při které dochází ke vzniku nových synaptických spojení, se nazývá mozková plasticita neboli neuroplasticita. (Orel, 2017; Koukolík, 2014a; Spitzer, 2014) Můžeme se setkat i s termínem synaptická plasticita, protože změny probíhají právě na této úrovni spojení. (Orel, 2015, s. 97) Neuronální plasticita mimo jiné významně napomáhá i v případech poškození mozku při obnově tkáně.


Podstatná část synapsí v průběhu života vzniká, zaniká, obnovuje se nebo se udržuje, ale také podléhá neustálým změnám, přestavbám a vývoji, se schopností modifikovat svou stavbu a činnost. (Koukolík, 2014a; Orel, 2015) Na to vše má výrazný vliv právě učení, při kterém dochází ke změnám v počtu a délce nervových vláken a funkčnosti synapsí. Zejména opakované trénování nebo i významná zkušenost či intenzivní stimulace mohou vést až k přestavbě architektoniky mozkové tkáně. (Orel, 2017) Bylo rovněž zjištěno (Spitzer, 2014), že při učení měřitelně narůstá objem těch oblastí mozku, které jsou aktivně používány.[12] V těchto místech pak přibývá synaptických spojení a dochází zde k většímu počtu přenosu impulzů.


Biologickým podkladem učení je aktivita centrální nervové soustavy, která se projevuje jako řetězec elektrofyziologických a neurochemických změn v mozku. (Baddeley, 1999) Současné funkční zobrazovací metody[13] umožňují určit, kdy a kde k učení dochází, a také ukazují, že mozky dospělých lidí vykazují permanentní změny v synaptické aktivitě.


Mozek je věčným staveništěm, neboť se snaží přizpůsobit svou strukturu měnícím se příchozím informacím. Jeho dynamické změny ve stavbě a činnosti stojí jak za schopností učení, tak i za utvářením paměťových stop. Tím je myšlena schopnost ukládat, uchovávat a vybavovat si informace o předchozích skutečnostech (viz obr. 4). Paměťové stopy vysvětluje Mysliveček (2009) jako dočasná spojení vytvářená na základě opakování podnětů v procesu učení. Představují základní jednotky vyjadřující biochemickou molekulární změnu centrální nervové soustavy v reakci na stimul, kdy současná zkušenost je transformována na budoucí vědomé vzpomínky. Oblastí, kde dochází k propojení četných vzruchů, událostí a zážitků, je hipokampus[14], jehož aktivita je základem k ukládání informací do dlouhodobé paměti. Lidské neurony zde specifickým způsobem reagují na dříve viděné i nové podněty, které mohou být ukládány do dlouhodobé zrakové paměti po prvním, případně opakovaném pozorování informace o dotyčném předmětu. (Spitzer, 2014; Gelbard-Sagiv et al., 2008) Dovedeme si tak zrakově představit běžné předměty, protože jejich reprezentace máme v paměti uloženy.[15]


























Obr. 4 Ukládání, uchovávání a vybavování si informací o předchozích skutečnostech. Dětská interpretace.



Plasticita mozku se odvíjí od jeho aktivity, proto je zrakový systém nejvíce plastický v nejranějším dětství. V tomto vývojovém období je vše, co poznáváme, závislé na zrakovém učení, a tak rychle vznikají nové neuronální obvody, které reagují na příchozí informace. (Boldrini a kol., 2018; Koukolík, 2000) Řadu let se také diskutuje o tom, jestli zrakovým představám slouží stejné oblasti v mozku, které jsou aktivní při vizuálním vnímání a poznávání.[16] Současné experimenty naznačují (Koukolík, 2000), že zapojení konkrétních oblastí závisí na druhu úlohy, kterou pozorovaní lidé řeší.


2 Digitální technologie a jejich vliv na tvorbu vizuálních představ


Z předchozích informací vyplývá, že předměty viditelného světa pro nás představují vizuální podněty ke zpracování. Vidění je tvořeno skrze nepřetržitou vizuální zkušenost, paměť a opětovné rozpoznávání. Představa toho, co nás obklopuje, je získávána díky zpracování vizuálních informací v mozku. Také je potřeba rozlišovat mezi tím, co vidíme, a tím, co vnímáme. Jedna z definic vnímání tvrdí, že je to proces, „při kterém dochází k rozpoznávání (poznání), organizaci (shromažďování a ukládání) a následné interpretaci (navázání na znalosti) smyslových podnětů“ (Ward a kol., 2010, s. 73). Těžištěm zájmu proto v následujícím textu bude role zkušeností, vzpomínek i aktuálních vjemů z vizuálního prostoru současnosti a jejich vliv na naši interpretaci světa v podobě grafického záznamu.


Náš zrak je, jak už víme, podmíněn okolním světem, kdy aktuálně vnímaný objekt je srovnáván s různými interpretacemi téhož objektu uloženého v paměti. (Šikl, 2012) Každý člověk si postupně vytváří individuální zásobu viditelného světa, jako jsou tváře, domy, zvířata apod. Přestože si všechny obrazy nedovedeme jasně vybavit, opakované setkávání se s vnějším světem vytváří návyky, které vyvolávají předpokládané výsledky vnímání. (Hunt, 2015) Veškeré tyto faktory definují lidské zrakové vnímání, což se odráží i ve výsledné podobě vjemu v našem vědomí.


Současné obrazové technologie a uměle tvořená skutečnost dnes už zcela jistě ovlivňují lidské vědomí. Už před dvaceti lety upozorňoval Ladislav Kesner na vstupování počítačově manipulovaného obrazu do našeho percepčního pole. Naprostá většina obrazů, které v dnešní době vznikají, je zpracovávána strojovými systémy, jež proměňují svět kolem nás i způsob, jak jej vidíme. Řada dnešních obrazů je tvořena počítačovou animací, založenou na matematickém modelování objektu. (Kesner, 2000) Také Zdeněk Hosman, didaktik výtvarné výchovy, upozorňoval už před několika lety na strojovou kvalitu elektronických obrazů, jež jsou zbaveny tělesnosti a individuální citlivosti. Umělé obrazy a smyšlené vizuální prostory považoval za snahu o simulaci reality, od které se radikálně liší a nelze jimi nahradit vztahy, jež jsou budovány mezi živými bytostmi. (2007)


Podobně jako Kesner se i Jaroslav Vančát domníval, že stále častější výskyt nástrojů pro manipulaci s obrazy a s tím související enormní přijímání vizuálních podnětů, přicházející s nástupem digitálních médií, se musí zákonitě odrazit v procesu zrakového vnímání při zobrazování skutečnosti ve výtvarné tvorbě dětí. (Vančát, 2009) Tyto myšlenky vzbuzují otázky po míře vlivu takovýchto uměle vytvořených obrazů na samotné chápání reality a na ukládání reprezentací objektů „v podobě souboru neuronálních struktur a funkcí“ (Koukolík, 2014a, s. 26) do lidského mozku. Vančát také uvažoval, že tak, jak samovolně přijímáme skutečnost vycházející z přírody, můžeme předpokládat, že začneme automaticky a přirozeně akceptovat vizuální realitu vytvářenou současnými médii jako měřítko i v pojímání obsahu (2009). Kesner přitom zmiňuje výzkumy, které naznačily, že dlouhodobé užívání současných technologií vizualizace může ovlivňovat kognitivní funkce a potencionálně vést i ke skutečnému fyzickému přetvoření neurologických struktur, které označuje jako tzv. kognitivní remodelování, na úrovni jednotlivých nervových buněk a jejich synaptických spojení (2000), s jejichž fungováním jsme se seznámili v předchozí kapitole. Kesner ve stejné publikaci uvádí, že na jedné straně může soustavná konzumace určitého druhu vizuálních technologií vést ke změně parametrů v percepci a mít tak vliv na zobrazování, ovšem jednoznačně se nedomnívá, že již vnímáme rozdílně než generace před námi.


Klíčovou otázku si v dnešní době dynamických změn klade také teoretik vizuální kultury Nicholas Mirzoeff, který se ptá, jaké změny způsobí v našem vizuálním vnímání rostoucí množství umělých obrazů. Současný obraz vidí spíše jako výpočet nezávislý na jakémkoli předchozím pohledu a uvádí, že dřívější autorská tvorba, jež rozhodovala o procesu vzniku obrazu, je nahrazována stroji, které začínají vidět za nás. Formují naše vnímání svým výchozím nastavením, jemuž často podle Mirzoeffa (2018) ani nerozumíme. Z těchto zmíněných úvah můžeme přemýšlet nad účinky současných médií na proměnu našeho bezprostředního, autentického vidění světa, z čehož vyplývá i transormace výchozího slovníku při zobrazování skutečnosti. Mierzoeff se k moderním vizuálním technologiím staví jako k nedílné součásti dnešního vizuálního vnímání, které se v čase neustále proměňuje.


Toto téma je v současném vzdělávání velice aktuální, protože dnešní žáci běžně konzumují elektronické obrazy a sami moderní média používají. Nasnadě je otázka, do jaké míry v žákovských pracích vzniklých v rámci výtvarné výchovy převládá autenticita nad vzorem převzatým z mainstreamových médií. Vše, co žák v reálném světě vnímá, se ukládá v jeho paměti a odráží se i v jeho imaginaci zviditelněné v jeho tvorbě (viz obr. 5). Příklady z praxe naznačují, že při kresbě podle skutečnosti žáci zakreslují i podoby věcí, které se na pozorovaném předmětu nevyskytují, ale byly dříve odpozorovány např. z animovaných filmů a jiné uměle konstruované reality. Také při kresbě z představy si žák daleko častěji vzpomene a zakreslí logo známé značky než konkrétní tvar předmětu, který tuto značku nese. Do dětských kreseb se tak stále častěji promítá vizualita spotřebního průmyslu, reklamy a komerce namísto osobitého přepisu reality.



Obr. 5 Vše, co žák v reálném světě vnímá, se ukládá v jeho paměti a odráží se i v jeho imaginaci



Zde nacházíme výzvu pro výtvarnou pedagogiku. Ostatně už Gombrich ve své knize Umění a iluze, jejíž první vydání pochází z roku 1960,napsal, že při snaze o objektivní záznam konkrétní skutečnosti začínáme nejpravděpodobněji myšlenkovým konceptem opírajícím se o konkrétní vizuální vjem a výsledné zobrazení je odrazem našich představ o věcech v mysli, jež jsou určeny dobou, ve které vizuální řeč vzniká (2019). Výtvarná interpretace reality tak často závisí na výběru známého tvaru uchovávaného v mozku. Tím se může stát i uměle vytvořená podoba předmětu zastupující její reálný vzhled.




Obr. 6, 7 Volná dětská tvorba inspirující se současnou digitální tvorbou a využívající motivy převzaté z počítačových her či komiksových příběhů





Obr. 8 Porovnání kreseb žákyně, kdy první je zobrazení zvířete (králík) na základě imaginace a druhý obrázek představuje kresbu zvířete znázorňovanou podle reálného modelu. První kresba odkazuje na zapamatovanou vizuální podobu odkazující k animovaným příběhům.





Obr. 9 Porovnání kreseb žáka, kdy první kresba přináší doklady o tom, že si žák přesněji vybavil název a firemní logo obuvi spíše než obuv.




Závěr


Poznatky o tvorbě zrakových představ nás zavedly do oblasti neurověd. Na základě informací o chování neuronů v mozkové kůře bychom mohli usuzovat, že současná umělá a hojně rozšířená vizualita, do níž patří například grafickými editory konstruovaná skutečnost, může hypoteticky ovlivňovat fungování neuronů v mozkové kůře ve smyslu preferencí a výběrové citlivosti k vnějším podnětům. To by následně mohlo mít dopad na reprezentaci zrakových signálů v mozku a na ukládání vizuálních zkušeností v paměti.


Naznačili jsme, že k přirozeným vývojovým změnám patří změny na úrovni nervových buněk a jejich funkční specializace ovlivněná rozsahem podnětů, která má vliv na tvorbu synaptických spojů. Na formování vizuální podoby v mozku se podílí jak bezprostřední fyzický kontakt se zobrazovaným předmětem, tak i předchozí vizuální zkušenosti uložené v paměti. Ty jsou dnes, více než dříve, získávány častým setkáváním se s uměle konstruovanou realitou světa, která se může projevit i při výtvarném přepisu skutečnosti.


I přes zvyšující se podíl synteticky generované obrazové tvorby, kterou jsou žáci obklopeni, bychom se neměli unáhlit v závěrech o dominanci vlivu obrazových technologií na jejich zrakovou empirii. Především proto, že vizuální prostředí zatím nezahrnuje takovou masivní zkušenost s moderními médii, do kterých zahrnujeme jak virtuální realitu, tak i nové generace počítačových her a zábavní elektroniky.

Stále je ale potřeba zdůrazňovat, že to, co žáci zrakově vnímají, je do značné míry závislé na jejich předchozích zkušenostech a znalostech o věcech.


Protože je lidský mozek nejplastičtější v dětském věku a některé zkušenosti se do něj doslova „zaryjí“ na základě formování struktury mozkové neuronální sítě, stojíme před otázkou, do jaké míry je potřeba, především v dětském věku, podporovat tvorbu takových synaptických spojení, která budou založena na individuálním, bezprostředním a záměrném vnímání věcí kolem nás. Protože jak cílené pozorování živé skutečnosti, jako forma učení založená na smyslovém poznávání a aktivním vnímání, tak i časté vystavování se uměle vytvořeným obrazům zanechávají stopu, která vede k tvorbě zrakových představ a definuje imaginaci.


Obě zmíněná východiska zesílená aktivním přístupem mohou vést k budování a upevňování synaptických spojení, směřujících ke změnám ve struktuře a činnosti mozku. Jsme přesvědčeni, že je důležité podporovat u žáků blízký vztah ke skutečnosti a využívat záměrného cvičení ke košatění nervových spojení skrze koncentrovanou percepci okolního světa. Zařazováním výtvarně-studijních aktivit do praxe výtvarné pedagogiky rozvíjíme žákovu individualitu a pěstujeme citlivost pro vnímání reálného světa tvarů, čímž můžeme vyvažovat uměle konstruovanou skutečnost, která je permanentní součástí jejich každodenního života. Zdá se, že dnešní média a umělá vizualita jsou pro vnímání a formování výchozího výtvarného slovníku žáků pohodlnější i proto, že jsou s nimi v neustálém kontaktu. Žáci snadněji konzumují i interpretují už „hotové obrazy“ namísto náročnějšího subjektivně zachycovaného materiálního světa.


Spoléhání se na uměle konstruované prostředí současného vizuálního jazyka jako na inspiraci při výtvarné tvorbě může vést k tendenčnosti a příklonu k neuměleckým vizuálním formám. Dalším negativem digitálně generovaných obrazů může být přebírání schematicky laděných znaků, které brání rozvoji autentického výtvarného vyjadřování. To lze kompenzovat zařazováním takových výtvarných aktivit, které budou navozovat a prohlubovat vztah žáků k okolnímu světu. Za takové aktivity považujeme výtvarně-studijní činnosti, představující specifický přístup výtvarného poznávání věcí a prostředí zahrnující plošné i prostorové činnosti. Snaha o objektivní zachycení vnějšího světa vnímaného zrakem udržuje blízký kontakt s realitou a soustředěné pozorování by u žáků mělo vést k individuálnímu objevování viděného a k rozšiřování vizuálního slovníku. Závěrem bychom rádi zdůraznili, že výtvarně-studijní zpracování pozorovaných objektů by především mělo být osobitou interpretací, kdy je nazíraná skutečnost proměňována skrze jedinečný způsob vidění světa.



Literatura


AUMONT, Jacques. 2005. Obraz. Praha: Akademie múzických umění. ISBN 80-73331-045-7.


BADDELEY, Alan. 1999. Vaše paměť. Brno: Jota. ISBN 80-7242-046-1.


BOLDRINI, Maura; FULMORE, Camille A.; TARTT, Alexandria N. a kol. 2018. Human Hippocampal Neurogenesis Persists throughout Aging. Cell Stem Cell. 22(4), pp. 589–599. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.stem.2018.03.015.


CRICK, Francis. 1997. Věda hledá duši. Praha: Mladá fronta. ISBN 80-204-0633-6.


DAHLIN, Bo. 2001. Critique of the Schema Concept. Scandinavian Journal of Educational Research. 45(3), pp. 287–300. Dostupné z http://web.a.ebscohost.com.ezproxy.muni.cz/.


EYSENCK, Michael W. a Mark T. KEANE. 2008. Kognitivní psychologie. Praha: Academia. ISBN 678-80-200-1559-4.


FLANAGAN, Owen. 1995. Vedomie. Bratislava: Archa. ISBN 80-7115-082-7.


GELBARD-SAGIV, Hagar, MUKAMEL, Roy, HAREL, Michal a kol. 2008. Internally Generated Reactivation of Single Neurons in Human Hippocampus during Free Recall. Science. 322(5898), pp. 96–101. Dostupné z: https://doi.org/10.1126/science.1164685.


GOMBRICH, Ernst H. 2019. Umění a iluze: studie o psychologii obrazového znázorňování. Praha: Argo. ISBN 978-80-257-3031-7.


HOSMAN, Zdeněk. 2007. Didaktický skicář: výtvarné činnosti ve výtvarné výchově. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. ISBN 978-80-7394-001-0.


HUBEL, David H. a Torsten N. WIESEL. 2005. Brain and Visual Perception: The Story of a 25-Year Collaboration. New York: Oxford University Press. ISBN 0-190517618-9.


HUBERMAN, Andrew D. a Supraja G. VARADARAJAN. 2018. Assembly and Repair of Eye-to-brain Connections. Current Opinion in Neurobiology. 53(198–209). Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.conb.2018.10.001.


HUNT, Morton M. 2015. Dějiny psychologie. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0898-3.


KESNER, Ladislav. 2000. Muzeum umění v digitální době: vnímání obrazů a prožitek umění v soudobé společnosti. Praha: Argo. ISBN 80-7203-252-6.


KOUKOLÍK, František. 2000. Lidský mozek. Praha: Portál. ISBN 80-7178-379-X.


KOUKOLÍK, František. 2014a. Mozek a jeho duše. Praha: Galén. ISBN 978-80-7492-069-1.


KOUKOLÍK, František. 2014b. Metuzalém: O stárnutí a stáří. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-2464-8.


KOSSLYN, Stephen M., William L. THOMPSON a Nathaniel M. ALPERT. 1997. Neural Systems Shared by Visual Imagery and Visual Perception: A Positron Emission Tomography Study. Neuroimage. 6 (320-324). Dostupné z: https://www.academia.edu/3117952/Neural_Systems_Shared_by_Visual_Imagery_and_Visual_Perception_A_Positron_Emission_Tomography_Study.


MICHEL, George F. a Celia L. MOORE. 1999. Psychobiologie: základy vývoje chování. Praha: Portál. ISBN 80-7178-116-9.


MIRZOEFF, Nicholas. 2018. Jak vidět svět. Praha: Artmap. ISBN 978-80-906599-5-7.


MYSLIVEČEK, Jaromír. 2009. Základy neurověd. Praha: Triton. ISBN 80-7254-234-6.


OREL, Miroslav. 2015. Nervové buňky a jejich svět. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-5070-5.


OREL, Miroslav. 2017. Vyšetření a výzkum mozku: pro psychology, pedagogy a další nelékařské obory. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-5539-7.


SACKS, Oliver. 1997. Antropoložka na Marsu. Praha: Mladá fronta. ISBN 80-204-0635-2.


SPITZER, Manfred. 2014. Digitální demence: jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum. Brno: Host. ISBN 978-80-7294-872-7.


STERNBERG, Robert J. 2002. Kognitivní psychologie. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-1167-9.


ŠIKL, Radovan. 2012. Zrakové vnímání. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-3029-5.


TOMCZYK, Lukasz. 2015. Vzdělávání seniorů v oblasti nových médií. Praha: Asociace institucí vzdělávání dospělých. ISBN 978-80-904531-9-7.


VANČÁT, Jaroslav. 1997. Emocionalita a poznání ve vizuálním uměleckém projevu. Výtvarná výchova. 37 (4), s. 14–15.


VANČÁT, Jaroslav. 2000. Tvorba vizuálního zobrazení: gnozeologický a komunikační aspekt výtvarného umění ve výtvarné výchově. Praha: Karolinum. ISBN 80-7184-975-8.


VANČÁT, Jaroslav. 2009. Vývoj obrazivosti od objektu k interaktivitě: Gnozeologické předpoklady analýzy obrazové stránky nových médií. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-1625-4.


VELÍŠEK, Martin. 2018. Vybrané vidění jako viditelný výběr. In: MAKOVSKÝ M. (eds.). Vybrané vidění: Pozice a strategie výtvarné tvorby v procesu vzdělávání. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně. s. 13–20. ISBN 978-80-7561-165-9.


WARD, Matthew, GRINSTEIN, Georges a Daniel KEIM. 2010. Interactive Data Visualization: Foundations, Techniques, and Applications. Natick: A K Peters. ISBN 978-1-56881-473-5.




The influence of contemporary visual culture on children's creative work inspired by reality


Abstract

The article is devoted to the influence of digital media and contemporary visual images on works based on reality. The text indicates how the images based on direct contact with visually perceived reality can be influenced by the means of expression of the time in which they are created.


The attention is paid to both general features of visual perception and neurological processes as well as to the theory of visual perception. Here, it presents the visual perception process which proceeds incoming visual information and creates visual images in the brain. In this context, the relationship between the recording of reality through the eyes and the recording of an object from an idea, which is stored in the brain on the basis of experience gained from contemporary visual culture, is emphasized. Functional changes and the creation of the external world images in the brain are related to that. These images are based on the construction of neurological connections in visual cortex in the brain.


Keywords: reality, digital technology, visuality, imagination, brain, neurological processes



Autorka:

Mgr. et Mgr., MgA. Petra Vichrová

Katedra výtvarné výchovy PF JČU v Českých Budějovicích (odborná asistentka)

Katedra výtvarné výchovy PF MU v Brně (doktorandka)



Jak citovat tento článek:


VICHROVÁ, Petra. 2023. Vliv současné vizuální kultury na dětskou výtvarnou tvorbu inspirovanou skutečností. Kultura, umění a výchova, 11(1). ISSN 2336-1824. Dostupné z: http://www.kuv.upol.cz



The paper is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.


[1] Mnoho dnes známých informací o zrakových centrech v mozku vychází z experimentů a výzkumů prováděných na zvířatech, a to převážně na základě studia zrakové kůry makaka, podobnosti tedy můžeme předpokládat i u lidské zrakové soustavy. (Crick, 1997) [2] Fotoreceptory jsou sítnicové buňky reagující na světlo. Jedná se o množství čidel zrakových orgánů člověka, kterými jsou tyčinky (přibližně 120 milionů) a tři druhy čípků (přibližně 6 milionů). [3] Synapse jsou spoje mezi nervovými buňkami, které tvoří hustou síť, v níž jsou informace nepřetržitě zpracovávány. (Aumont, 2005; Koukolík, 2000) [4] Zrakový systém mozku souběžně zpracovává informace např. o tvaru, barvě, prostorové hloubce, rychlosti či směru pohybu podnětu na různých místech mozkové kůry sériově i paralelně. Současně porovnává tyto reprezentace o tvaru, barvě apod. s reprezentacemi uloženými v paměti a zároveň se celý komplex informací dostává do zrakového systému vědomí. (Koukolík, 2000) [5] Chiasma opticum a CGL. Chiasma opticum je místem částečného křížení zrakových nervů, kde dochází k novému uspořádání zrakových buněk. CGL (corpus geniculatum laterale) je jakási mezistanice v rámci zrakové dráhy ležící v thalamu a končí zde první část zrakové dráhy. (Šikl, 2012) Thalamus je hlavní přepojovací ústředí mozku, které zpracovává a dále rozesílá obrovské množství informací. (Orel, 2017) Přesná úloha CGL při zpracování zrakového podnětu není doposud zcela objasněna. (Šikl, 2012) [6] Jednotlivé podněty jsou např. světlo, barva, textura, pohyb předmětu, binokulární disparita apod., které jsou zpracovávány různými zrakovými centry specializujícími se jen na určité podněty. (Koukolík, 2000) [7]Owen Flanagan (1995) zdůrazňuje, že v mozku je budována mnohaúrovňová interpretace zrakové scény v podobě neuronální sítě, která obsahuje a uchovává reprezentace různých objektů vytvořených na základě předchozích zkušeností. [8] Náš mozek neukládá „fotografii rychle se pohybujícího zeleného automobilu“, ale tvoří a ukládá soubor neuronálních struktur a funkcí, které ho reprezentují. (Koukolík, 2014a, s. 26) [9] Za tuto specifickou orientaci mohou výstupní neurony oka, kterými jsou gangliové buňky (RGC), nacházející se v sítnici. Tyto buňky extrahují a kódují informace získané z fotoreceptorů vždy z omezené oblasti vizuálního pole a spojují je s příslušnými cíli v mozku. (Huberman & Varadarajan, 2018) [10] Vidíme-li například vázu nebo strom, znamená to, že se neurony v naší hlavě chovají určitým způsobem a ne jiným. To znamená, že k aktivaci určitých nervových buněk jsou potřeba pouze určité podněty. [11]Jeden z dokazujících pokusů byl proveden na koťatech, která byla chována v krabicích s horizontálními čarami. Výsledkem pokusu bylo zjištění, že většina neuronů reagovala právě na čáry s touto orientací. Jak z elektrofyziologického snímání, tak z pozorování zrakové orientace takto chovaných koťat bylo vysledováno, že reagovala dobře na zrakové vjemy shodné s čarami v prostředí, ve kterém byla vychována, ale měla problémy se stimuly orientovanými ve zcela opačném úhlu. [12] Pokud při aktivním tréninku rostou některé oblasti mozkové kůry, je to způsobeno zvětšováním existujících neuronů díky zvětšujícímu se počtu synaptických spojení (nevznikají nové neurony). Dochází ke změnám v již existující struktuře. Podobně jako se u stromů objevují nové výhonky, které se dále větví. Synapse mění svou velikost v závislosti na tom, jak jsou využívány – buď narůstají, chřadnou nebo odumírají. (Spitzer, 2014) [13] Zejména magnetická rezonance (MRI) a pozitronová emisní tomografie (PET). [14] Vědci zjistili, že v hipokampu, na rozdíl od jiných částí mozku, nervové buňky dorůstají pravděpodobně celý život, ale zůstávají živé pouze tehdy, pokud jsou správně zatěžovány. (Spitzer, 2014) [15] Jsou zaznamenány případy pacientů, kterým byl navrácen zrak po několika letech slepoty, a to, co viděli, byl shluk světel a stínů. Něco, co nedrží pohromadě. Vizuální vjem nebyl podepřen žádnou zrakovou pamětí. Sítnice a zrakový nerv sice pracovaly a přenášely impulzy, ale mozek si s tím „nevěděl rady“. (Sacks, 1997) [16] Z výsledků pokusů vyplynulo, že dvě třetiny zrakových korových oblastí řeší zrakové vnímání a zrakové představy společně. (Kosslyn a kol., 1997)

161 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page