Žáci SŠ Futurum | Poslední výdech Franze Kafky

Poslední výdech Franze Kafky  | film

Zora Lorová | Barbora Schützová | Lucie Čížková | Adéla Kolenatá | Zdeňka Kramperová | 16–17 let 

SŠ Futurum 

„Tvoje schopnost ignorovat realitu je obdivuhodná.“ „Měl jsi zůstat broukem.“  

Franz Kafka byl mužem rozpolceným mezi skutečností a fikcí, mezi vlastním nitrem a vnějším světem. Jeho mysl byla labyrintem plným strachu, úzkosti a vnitřního boje. V našem filmu se Kafka ocitá v životní fázi, kdy už nemůže dál snášet tíhu vlastních myšlenek. Rozhodne se pro nejradikálnější krok – zničit své vlastní dílo.   

Film začíná pohledem na Kafku, jak sedí ve svém pokoji v Praze, obklopen svíčkami a rukopisy. Jeho byt je skromný, zaplněný knihami, které mu byly útočištěm i prokletím. Kafka si prohlíží své texty – příběhy plné absurdity, osamělosti a nepochopení. Každé slovo mu připadá jako další důkaz jeho vnitřní rozervanosti. Slyší hlasy. Ne hlasy cizích lidí, ale vlastní myšlenky, které ho čím dál tím více dusí. Když píše, má pocit, že se uzavírá do stále temnějšího prostoru, z něhož není úniku. Jako by jeho vlastní slova byla pavučinou, ve které se lapil.     

Unavený si lehne na stůl a zavře oči.    

Ve snu se ocitne ve vlastním románu Proces. Vidí Josefa K., jak se probouzí ve svém městě, obklopen neznámými muži. „Jste zatčen,“ oznamují mu, ale nevysvětlí proč. Josef K. se zmateně ptá, co udělal, ale odpovědi se nedočká. Kafka sleduje, jak se jeho vlastní postava snaží bojovat s absurditou situace, jak se snaží uniknout z pasti byrokratického systému, který ho pohlcuje.     

Kafka se ve snu ztotožňuje s Josefem K. Čím déle sen trvá, tím více si uvědomuje, že i on sám je vězněm – ne však soudního systému, ale své vlastní mysli. Všichni kolem něj mluví nesrozumitelným jazykem, jeho otázky nikdo neposlouchá. Město se mění v bludiště, z něhož není cesty ven.     

Pak se probudí.     

Jeho dech je zrychlený. Pot na čele. Když se rozhlédne po pokoji, něco je jinak. Stíny se pohybují, stěny jako by dýchaly. A pak uslyší hlasy. Nejsou to hlasy zvenčí. Jsou to hlasy v jeho hlavě, jeho vlastní slova. „Ztrácíš se ve svém labyrintu, co?“ šeptají. Hlasy se mísí s ozvěnami snu. „Tvoje schopnost ignorovat realitu je obdivuhodná.“ „Měl jsi zůstat broukem.“   Kafka už nedokáže rozlišit sen od reality. Znovu se podívá na své rukopisy. Teď už v nich nevidí jen příběhy, ale pasti. Pouta, která ho drží připoutaného k tomuto světu.    

Náhle cítí neovladatelnou potřebu vyjít ven.   Vyjde ven, zastaví se, dívá se okolo sebe a pozoruje čas. Pokud existuje někdo, kdo mu může dát odpověď, musí to být Bůh. Pokusí se modlit, ale slova mu nejdou přes rty. Co chce vlastně říct? Jakou odpověď očekává? Když zavře oči, cítí jen prázdnotu.     

A pak přijde myšlenka. Možná, že jeho příběhy jsou tím, co ho spoutává. Možná, že právě ony jsou jeho vězením.   Otevře oči a pochopí –⁠⁠⁠ musí je zničit.   

Třesoucíma se rukama bere své knihy a odnáší je ven. Jeden po druhém vhazuje rukopisy do ohně. Proces, Zámek, Proměna… slova mizí v plamenech. Hlasy ale neutichají. Jsou stále silnější. Slyší Josefa K., jak prosí o milost. Slyší vlastního otce, jak ho kárá. Slyší postavy, které nikdy nenapsal, ale které v něm vždycky žily. Prosí o milost, ale hlasy ho přehlušují.     

Spálení knih však nestačí – příběhy jsou stále v jeho hlavě. Kafka je vyčerpaný. Všechno kolem něj se točí, realita se rozpadá. Spadne na ulici a zavře oči.      

Tentokrát už nevstane. Zůstane v tichu, dokud ho nepohltí temnota.     

Film končí Franzovým pohledem na neznámé postavy, které opakují to, co měl v hlavě. Kafka se ztratil ve své hlavě, ale jeho myšlenky nikoliv. I když sám nedokázal přijmout svůj odkaz, svět ho přijme za něj.   

Studenti pracovali samostatně v rámci kombinované výuky předmětů německý jazyk, multimédia a český jazyk.