Petra Šobáňová
Petra Šobáňová
Historická studie

Vznik Československého komitétu INSEA a jeho fungování do roku 1989 – historickosrovnávací pedagogická analýza

Petra Šobáňová

Studie se vrací k 50. výročí založení Československého komitétu INSEA, které jsme si připomněli v roce 2017, a připomíná bohatou historii národní sekce Mezinárodní společnosti pro výchovu uměním. Československý komitét INSEA zásadně přispěl k vysoké úrovni české výtvarné pedagogiky a důstojně ji reprezentoval – i ve složitém období po roce 1968 – v mezinárodním společenství. Studie s historizujícím odstupem připomíná složitou historii organizace a její peripetie v nelehké době 2. poloviny 20. století. Jejím cílem je připomenout dílčí období z padesátileté historie komitétu a prezentovat odborné veřejnosti stále nosné teze výchovy uměním, jež v minulosti prosazovaly – a to i v mezinárodním kontextu – významné osobnosti našeho oboru a zároveň zakladatelé organizace Jaromír Uždil, Igor Zhoř, Jiří David, Jaroslav Brožek a další. Autorka se nevyhýbá ani složitým otázkám plynoucím z geopolitického a dnes již historického kontextu, v němž organizace vznikla a fungovala. Cílem je historickosrovnávací analýza a zasazení dobových idejí, aktivit a publikací představitelů komitétu do tohoto kontextu.

Klíčová slova: historie výtvarné výchovy, historie Československého komitétu INSEA, INSEA

 

Úvodem[1]

Předložená historicko-pedagogická studie – spadající svým tématem jak do historické pedagogiky, tak do pedagogiky výtvarné – navazuje na studii publikovanou v předešlém čísle časopisu Kultura, umění a výchova, v níž byly představeny okolnosti vzniku Československého komitétu INSEA v 60. letech 20. století a klíčové dobové ideje a témata výtvarné výchovy. Tato navazující studie popisuje vznik organizace v závěru 60. let a její fungování během období normalizace až do roku 1989. Cílem článku je historickosrovnávací analýza a zasazení dobových idejí, aktivit a publikací představitelů národního komitétu do tohoto geopolitického a historického kontextu, a to se zvláštním důrazem na význam díla Jaromíra Uždila, prvního a nejvýznamnějšího předsedy organizace.

1 Cíle výzkumu a jeho metodologie

Stejně jako předešlý článek, také tato studie je výsledkem historicko-pedagogického výzkumu. Jeho cílem bylo popsat vznik a vývoj klíčové výtvarně-pedagogické organizace Československý komitét INSEA, jenž od svého vzniku v roce 1967 sdružoval významné teoretiky a aktivní praktiky oboru výtvarná výchova v tehdejším Československu. Cílem výzkumu nebyla pouze faktografická deskripce vývoje této organizace, ale i postižení dobových (výtvarně)pedagogických idejí, koncepcí a paradigmat, a to jednak v díle vůdčích osobností organizace a jednak v dobových dokumentech a pramenech. Záměrem autorky bylo zasazení činnosti Československého komitétu INSEA do širšího společenského kontextu (zejména politického, kulturního a vzdělávacího) a kritické zhodnocení významu této organizace.

Vymezené období, jež je prezentováno v této studii, je rámováno rokem 1967 (kdy byl komitét ustaven v návaznosti na uskutečněný XVIII. světový kongres INSEA v Praze) a rokem 1988, kdy se v Českých Budějovicích konal kongres INSEA se zasedáním představitelů Světové rady INSEA a kdy se zároveň uskutečnily opoziční politické akce předznamenávající revoluční události roku 1989 a dalekosáhlé společenské změny.

Realizovaný výzkum spadající do historické pedagogiky pracoval obvyklými výzkumnými metodami a postupy. Jeho základem bylo kritické studium dnes již historických dokumentů a pramenů pojících se s ustavením Československého komitétu INSEA a s jeho dalším fungováním ve 2. polovině 20. století. Šlo zejména o pedagogická díla klíčových osobností INSEA a různé dobové dokumenty, jako např. oficiální zprávy, dobové osnovy výtvarné výchovy, ustavující dokumenty světové i národní INSEA, zápisy z jednání a schůzí, sborníky z kongresů Československého komitétu INSEA, Listy České sekce INSEA, informační bulletiny světové INSEA apod. Pracovalo se rovněž se svědectvími pamětníků (podařilo se shromáždit autentické výpovědi některých aktérů a pamětníků klíčových akcí komitétu) a s dalšími doklady vývoje Československého komitétu INSEA a osobností, které jej utvářely a které konstituovaly českou výtvarně-pedagogickou teorii v druhé polovině 20. století.

Autorka pracovala metodou historickosrovnávací analýzy, během níž shromáždila základní i doplňující fakta o organizaci, o podhoubí, z nějž se rozvinula, o tehdejší teorii oboru, ale i o politické a společenské situaci v Československu a o jejích dopadech na pedagogiku a školství. Dále byl proveden výběr klíčových faktů a jejich analýza, která umožnila pojmenovat dobové tendence ve výtvarně-pedagogické teorii, stejně jako dobové diskuse a polemiky. Shromážděné poznatky byly uspořádány jednak z chronologického hlediska a jednak podle vnitřních vztahů a souvislostí. Na vztahovou analýzu shromážděných faktů a dokumentů navazovalo jejich zasazení do širšího společenského kontextu – zejména politického a kulturního. Je totiž zřejmé, že zlomové události 20. století měly dalekosáhlý vliv na všechny oblasti společenského života, pedagogické instituce nevyjímaje. Konečně bylo také provedeno kritické zhodnocení výsledků analýzy, tak aby bylo možné přiléhavě charakterizovat tuto historickou etapu vývoje výtvarné výchovy a zasadit aktivity Československého komitétu INSEA do širších souvislostí. Celá historickosrovnávací analýza vyústila ve vymezení tehdejších vývojových tendencí oboru.

Dobový kontext vzniku Československého komitétu INSEA

Zkoumání dosud citlivých a bolestivých období 2. poloviny 20. století s sebou nese nejen otázky odborné, ale i další, nepochybně závažné otázky (např. etické) a mnohé kritické a komparativní aspekty, jež dalece překračují hranice dílčích vzdělávacích oborů a jejich teorií. Vždyť Československý komitét INSEA téměř polovinu své existence fungoval v zemi, kde panoval totalitní režim – organizace vznikla v krátkém období jeho uvolnění, po němž následovalo období čistek a prorůstajícího ideologického tlaku až do pádu režimu v roce 1989. Můžeme se v této souvislosti tázat, zda se požadavek na vyrovnání se s historií týká i dění v pedagogice. Studium pramenů totiž ukazuje nejrůznější podoby fungování odborné pedagogické komunity: od aktivní služby marxisticko-leninské pedagogice spojené s obhajobou režimu, propagandou a úpadkem pedagogického myšlení, přes apolitické soustředění se na oborové otázky s obligatorními úlitbami režimu až po pevné osobní a politické postoje jednotlivců, které měly vždy nepříjemné důsledky. Režim takovým lidem znemožnil aktivní fungování v oboru a postihl je ztrátou zaměstnání a možnosti publikovat, odsunul je na pracovní pozice neodpovídající jejich kvalifikaci, mnohdy následovaly existenční problémy a postižení rodinných příslušníků.

Nelze zajisté opomenout, že historie Československého komitétu INSEA i jeho mateřské organizace se začala odvíjet na pozadí pohnutých zvratů 20. století a že ústí do neméně dramatických reálií počátku století jednadvacátého. K těm prvním patřil rozdělený svět traumatizovaný zkušeností dvou světových válek, nastolení totalitních režimů podřízených Moskvě v té části Evropy, již osvobodila a zároveň obsadila Rudá armáda, období stalinistického teroru v Československu 50. let s určitým uvolněním tuhého režimu v 60. letech a s následnou okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy a obnovením ideologického tlaku režimu až do jeho pádu v roce 1989.

Přestože tyto společenské a geopolitické aspekty odborné práce v našem oboru jen zřídka reflektují a mnozí mohou mít pocit, že do studie z historie výtvarné výchovy nepatří, dějiny našeho národního komitétu INSEA nás k jejich připomenutí přímo vyzývají. Vždyť jsou mimo jiné i historií zápasu o možnost svobodného diskurzu, historií rezistence proti všeobecnému ideologickému ohlupování, historií touhy po nezávislé výměně názorů v mezinárodních souvislostech.

Vznik Československého komitétu INSEA 

Československý komitét INSEA vznikl v březnu roku 1967 – v přímé návaznosti na uskutečněný XVIII. světový kongres INSEA a další události připomenuté podrobně v předešlé studii (podrobnosti viz Šobáňová, 2017). Přímo na světovém kongresu konaném v roce 1966 byla formulována rezoluce směrem k domácí půdě, jež vyzývá k realizaci řady kroků k posílení pozice výtvarné výchovy na školách, staví se za osnovy zavedené v roce 1960, zasazuje se za kvalitnější vzdělávání výtvarných pedagogů a jejich metodickou podporu a konečně také vyzývá k založení odborné organizace výtvarných pedagogů, jež by se měla stát členem INSEA: „Nezbytným předpokladem k dosažení vyšší úrovně výtvarné a estetické výchovy je odborný i pedagogický růst učitelů. Z tohoto hlediska je nutné vytvořit odbornou organizaci učitelů výtvarné výchovy, která by se stala členem mezinárodní organizace INSEA. Členství v této organizaci nemůže suplovat žádná jiná instituce.“ (Zhoř & Píša, 1965, s. 230)

Jak plyne nejen z citované rezoluce, ale také z činnosti, již komitét po svém vzniku vyvíjel, jeho cílem bylo přispívat ke zvyšování úrovně výtvarné a estetické výchovy a podílet se na pedagogickém růstu učitelů. Obě kvality – kvalita učitelů a kvalita oboru – byly přitom chápány jako spojené nádoby. Formálně, ale i ideově byl Československý komitét INSEA ustaven jako kolektivní člen mateřské organizace INSEA, Mezinárodní organizace pro výchovu uměním (International Society for Education through Art). Připomeňme, že ta započala své fungování v roce 1954, reprezentativní světovou platformou výtvarných pedagogů se stává v 60. letech[2].

Československý komitét INSEA  byl koncipován jako výběrová organizace československých výtvarných pedagogů a domácích odborníků z oblastí umění, vědy a vzdělávání a jeho ustavení schválilo ministerstvo školství, pod jehož gesci organizace spadala[3]. Československý komitét INSEA plnil podle svých stanov toto poslání:

  • – udržovat úzký kontakt se světovými organizacemi výtvarných pedagogů,
  • – reprezentovat československou výtvarnou výchovu na mezinárodním poli,
  • – usilovat v rámci Československa o vliv na rozvoj výtvarné výchovy, a to zejména studiem a předáváním zahraničních zkušeností, publikováním zpráv o své práci, sledováním vztahů všech složek výtvarné výchovy a pořádáním výstav, seminářů a konferencí.

Předsedou Československého komitétu INSEA se přirozeně stal Jaromír Uždil, který tuto funkci vykonával od vzniku komitétu v roce 1967 až do roku 1984 (k tomu viz poznámka č. 12). Uždil – spolu s dalšími generačními souputníky zapojenými do dění v ustavené organizaci – komitétu vtiskl několik znaků: jednak důraz na kvalitní teoretickou reflexi výtvarné edukace v řadě možných kontextů, odhodlání aktivně zasahovat do probíhajícího obrodného procesu týkajícího se oborových obsahů, odbornou iniciativu vedoucí k inovacím oboru, jež mají vycházet z vývoje v umění a progresivních tendencí v pedagogice (nejen výtvarné) a z reflexe potřeb společnosti[4] a konečně také důraz na propojení teorie s praxí a na práci s učiteli. Konkrétní odborné počiny a široké diskuse na pravidelných kongresech měly vést k modernímu vymezení cílů a obsahů výtvarné výchovy a k jejímu novému postavení ve vzdělávacím systému[5].

Dění v oboru nelze samozřejmě vnímat bez společenských a dobových souvislostí. Rok vzniku Československého komitétu INSEA byl rokem úspěchu československého pavilonu na světové výstavě EXPO 67 v Montrealu v Kanadě, rokem vzniku fotografické skupiny EPOS, jež zakládá v Československu novou vlnu aranžované fotografie, ale i rokem, v němž se nonkonformní, undergroundoví umělci naplno zabývali akčním uměním (např. Milan Knížák v tomto roce založil svou hudební skupinu Aktual). Byl to ale i rok, v němž kulminovaly společenské tendence celých 60. let, tendence, jež je možné charakterizovat slovy volání po svobodě, odmítnutí dosavadního politického směřování země, jež byla sovětským satelitem a v níž se komunistické ideje – nejen vnucené, ale mnohými i sdílené – vyprázdnily vlivem zkušeností z násilných 50. let poznamenaných stalinismem a pro diktaturu typickým kultem osobnosti.

Rok vzniku Československého komitétu INSEA málokdy usazujeme do tehdejších poměrů v Československu – možná proto, že se jeho představitelům dařilo udržovat odstup a organizaci koncipovat jako striktně apolitickou. Nenechme se však mýlit – apolitičnost byla rovněž politickým postojem svého druhu. Nelze totiž zapomenout na to, že diskurz mnoha společenskovědních oborů a profesních organizací byl skrz naskrz prosáklý předepsanými politickými deklaracemi a byl ovládnut tzv. marxismem-leninismem natolik, že oborová úroveň se ocitla prakticky na nule a kontinuita s meziválečným vývojem byla mnohde násilně přervána. Pouze doba uvolněných 60. let a samozřejmě nasazení lidí, kteří stáli za všemi jeho akcemi a projevy, umožnila držet Československý komitét INSEA jako dnešní standardní odbornou organizaci – tedy jako organizaci, v níž probíhá svobodná výměna názorů na předmět zájmu a v níž kvasí nové poznatky a teorie[6].

Členy komitétu byli přední československé osobnosti výtvarné výchovy, metodici, učitelé z různých typů škol, zástupci uměleckých vysokých škol a vysokých škol pro přípravu výtvarných pedagogů, zástupci resortů, do jejichž působnosti spadala činnost organizace, zástupci pedagogických výzkumných ústavů, svazu umělců, UNESCO atd. Nejviditelněji komitét reprezentovali – kromě jeho předsedy Jaromíra Uždila – Jiří David, Igor Zhoř[7], Jaroslav Brožek[8] a další. Do historie komitétu a celého oboru se zapsali nejen svým rozsáhlým odborným dílem, ale rovněž organizačními a vzdělávacími aktivitami, cílenými na komunitu československých učitelů výtvarné výchovy.

Československý komitét INSEA  v období normalizace

Všechny demokratizační tendence, jež vyústily do tzv. Pražského jara 1968 a za jejichž plod lze považovat i národní komitét INSEA, byly bohužel velmi brzy zadupány do země násilnou vojenskou intervencí pěti států Varšavské smlouvy. Československo bylo nuceno prožít další traumatizující zkušenost s dalekosáhlými důsledky jak pro občany samotné, tak pro umění, kulturu i odborný diskurz. Nejenže si invaze vyžádala oběti na životech protestujících československých občanů a zahájila systematickou perzekuci svobodomyslných osob a jejich rodin, ale také započala nešťastné období tzv. politické normalizace.

Jednalo se o období rámované násilným umlčením Pražského jara v roce 1968 a Sametovou revolucí započatou v listopadu 1989. Toto dvacetiletí bylo charakterizováno přítomností sovětských okupačních vojsk a zahájily je jednak čistky v samotné vládnoucí komunistické straně, odkud byly odstraněny všechny osoby stranící předchozímu demokratizačnímu procesu nebo nesouhlasící s okupací, a jednak obnovení cenzury, perzekuce všech osob otevřeně protestujících proti okupaci, politické soudní procesy, rušení řady organizací apod. Snad jen již zmíněná apolitičnost Československého komitétu INSEA, jeho napojení na ministerstvo školství a politicky zcela „neškodný“ předmět zájmu, tedy výtvarná výchova, umožnily komitétu dále fungovat – normalizace jej však v mnohém poškodila, jak bude ještě dále zmíněno.

Masové ani individuální protesty proti potlačení svobod po okupaci Československa, z nichž největší sílu mělo upálení studenta Jana Palacha a Jana Zajíce, nezmohly nic proti geopolitické realitě, jež Československo pevně držela v dosahu Sovětského svazu a jeho mocenských zájmů.

Normalizace, jež byla jakousi soft verzí stalinismu, se vyznačovala jedním typickým rysem: bylo jím absolutní rozdvojení soukromého a veřejného života. Zatímco na veřejnosti bylo možné prezentovat jen určité, jasně dané teze, jimž ve skutečnosti věřil málokdo, pouze v soukromí se mohly prezentovat skutečné názory. Tento dvojí život, tolik charakteristický pro předlistopadové období, se projevoval i ve výtvarné výchově a v Československém komitétu INSEA – například v tom, že mnohé z osobností, jež byly režimem perzekvovány a jimž bylo znemožněno publikovat, publikovaly nakonec i nadále, jen pod pseudonymy nebo pod jmény jiných autorů. Ostatně obsah těchto publikací nebyl nijak politický, týkal se ryze oborových problémů, a tak nám může cenzura postihující jejich autory připadat nesmyslná. Můžeme říci, že navzdory režimu dále existovala jedna komunita výtvarných pedagogů (ovšem jistě ne homogenní), jen navenek mohla ukazovat pouze jednu tvář, odlišnou od té skutečné.

Jaké byly škody tohoto období? A jak zasáhlo Československý komitét INSEA?

Šikana a uplatňování absolutní moci komunistické strany a státu měly v Československém komitétu INSEA a mezi jeho členy bohužel velmi konkrétní projevy. Někteří odborníci byli pro své otevřené postoje proti sovětské okupaci postiženi zákazem publikování, byli vyhozeni ze svých pozic na vysokých školách, bylo jim znemožněno pedagogicky působit a svobodně bádat. Jednalo se např. o Jiřího Davida, Jaroslava Brožka, Igora Zhoře, Karla Frauknechta nebo Bohuslava Malečka, abychom jmenovali alespoň ty nejvýznamnější.

Jiří David, známý odborník působící na univerzitě v Ústí nad Labem byl z univerzity propuštěn v roce 1969 – po návratu z odborné stáže v USA, kde vystoupil jako delegát ČSSR na 19. světového kongresu INSEA New Yorku. Po výpovědi z politických důvodů byl persekvován až do Listopadu 1989. Vynikající český teoretik se musel živit jako čerpač hydrogeologického průzkumu v odlehlých pohraničních oblastech země a ve stísněných, nedůstojných podmínkách stavební maringotky vznikaly jeho náročné odborné texty. Posléze se mu je dařilo publikovat pod jménem jeho ženy Věry Davidové.

Vznik Československého komitétu INSEA a jeho fungování do roku 1989 – historickosrovnávací pedagogická analýza, Studie se vrací k 50. výročí založení Československého komitétu INSEA, které jsme si připomněli v roce 2017, a připomíná bohatou historii

Obr. 1 Reprodukce dobových článků v časopise Výtvarná, resp. Estetická výchova, které ilustrují skutečnost, že významné osobnosti výtvarné výchovy mohly po roce 1969 publikovat jen pod pseudonymy; zde články Jiřího Davida: vlevo článek ve Výtvarné výchově 1968/69; později publikoval (až do roku 1989) pouze jako Věra Davidová; viz uprostřed reprodukce článku v Estetické výchově 1987/88, roč. 28, č. 4; vpravo reprodukce článku, který autor mohl konečně podepsat svým vlastním jménem (Estetická výchova, červen 1989, roč. 29, č. 10); archiv autorky

 

Dalším persekvovaným odborníkem byl Jaroslav Brožek, umělec a teoretik v oblasti barvy působící – stejně jako David – na univerzitě v Ústí nad Labem. Za svůj nesouhlas s okupací země byl donucen odejít z akademického prostředí v roce 1970[9]; poté nějakou dobu pracoval jako učitel na základní a lidové škole v Ústí nad Labem, později mu úplně zakázali pedagogicky působit. Po zákazu pedagogické činnosti se autor řady výzkumných sond a referátů pronesených na zahraničních konferencích živil jako písmomalíř. Ani Brožek naštěstí neustává ve své odborné a umělecké činnosti, i on publikuje pod jinými jmény, např. pod jménem své ženy Ivany Brožkové nebo pod jménem Josefa Hrona (Jak namalovat krajinu, 1978). Ne všechny připravené publikace však ušly přes utajování autora pozornosti cenzorů: knihu s názvem Barva, barva, barva postihl zákaz a byla úplně stažena z výroby, jiná publikace (Nebojte se barev) se před publikováním údajně ztratila. (Koubová, 2008)

Do třetice jmenujme ještě jednoho vynikajícího odborníka, jenž byl režimem odstaven a umlčen. Byl jím Igor Zhoř, významná osobnost výtvarného života, citlivý a talentovaný propagátor a zprostředkovatel umění, autor řady publikací o výtvarném umění. Před okupací, v roce vzniku Československého komitétu INSEA, vyšla ještě jeho kniha věnovaná vývoji moderního sochařství s názvem Hledání tvaru (1967), další publikace mohl vydat bohužel až po Listopadu 1989. Dokonce i jeho již vydaná publikace Historie výtvarných škol v Brně (z téhož roku) byla v roce 1970 zcela stažena z prodeje a náklad byl v rámci normalizačního cenzorského opatření svezen a dán do stoupy. Zhoř byl z Univerzity J. E. Purkyně v Brně propuštěn v roce 1971, těsně před jmenováním docentem (tedy po úspěšném habilitačním řízení), a to proto, že byl označen za osobu, „jež se svým konáním i smýšlením neztotožňuje s ideologií komunistického režimu“ (podrobnosti viz Drobná & Horáček, 2015). Bylo mu znemožněno publikovat a veřejně působit, a tak byl tento svobodomyslný člověk, znalec moderního umění, vynikající pedagog a organizátor veřejného kulturního života, nucen živit se jako reklamní textař a tvůrce propagačních tiskovin. Tutéž práci posléze vykonával v podniku Brněnské výstavy a veletrhy, odkud byl v roce 1977 – kvůli údajnému signování Charty 77 (jejímž signatářem ve skutečnosti nebyl, viz Drobná & Horáček, 2015) – rovněž propuštěn. Podobně jako ostatní zakázaní autoři se také Zhoř snažil své texty publikovat pod cizími jmény či pod pseudonymy (Gita Závodská, Marie Langrová) a zkratkami K. Z. (Květa Zhořová) nebo sin. 

Vznik Československého komitétu INSEA a jeho fungování do roku 1989 – historickosrovnávací pedagogická analýza, Studie se vrací k 50. výročí založení Československého komitétu INSEA, které jsme si připomněli v roce 2017, a připomíná bohatou historii

Obr. 2 Reprodukce dobových článků v časopise Výtvarná, resp. Estetická výchova, které ilustrují skutečnost, že významné osobnosti výtvarné výchovy mohly po roce 1969 publikovat jen pod pseudonymy; vlevo článek Igora Zhoře publikovaný pod značkou sin (Estetická výchova, listopad 1985, roč. 29, č. 3), vpravo článek Jaroslava Brožka publikovaný pod iniciály IB (Ivana Brožková; totéž číslo časopisu Estetická výchova); archiv autorky

 

Lidí, kteří byli režimem persekvováni, bylo mnoho, a to i v našem malém oboru. Ani odborníci, kteří dál působili v čele organizace, se nevyhnuli nepříjemným důsledkům tehdejší politické situace: všudypřítomnému strachu, rozpolcení, znemožnění normálně akademicky fungovat, tedy volně cestovat, navazovat kontakty, publikovat bez autocenzury[10].

Umlčování elit a znemožnění odborné práce významných osobností, přerušení jejich kontaktu se zahraničím, cenzura, to vše nevratně poškozuje i mnohem větší obory než je výtvarná pedagogika v rámci takřka komorního českého, resp. československého prostoru. Přestože totalitní režim měl v období normalizace v mnohém „měkčí“ metody než v období stalinismu 50. let, jeho důsledky nebyly o nic méně ničivé. Všudypřítomná schizofrenie společnosti, kdy na jedné straně docházelo k umlčování nepohodlných osob a ničily se životy jich samých i jejich rodin, kdy panovala tuhá cenzura a občané ekonomicky stále zdevastovanějšího státu byli neustále pod dozorem a bez možnosti svobodně cestovat, a na straně druhé vládnoucí režim demonstroval „úspěchy socialismu“ a pořádal masové a pro občany povinné oslavy typu prvomájových průvodů nebo spartakiád, ani nemohla zůstat bez následků.

V tomto bezčasí a šedivé realitě normalizace měl Československý komitét INSEA důležitou úlohu a jeho faktické a symbolické propojení se světovou komunitou znamenalo pro výtvarné pedagogy v Československu nedocenitelnou morální podporu. Bylo štěstím a zajisté i zásluhou těch, kdo mohli v oboru dále veřejně působit, že se nejenže podařilo oborový diskurz uchránit největších excesů a pokřivení, ale že dál vznikaly práce podnětné a kvalitní. Je třeba stále zdůrazňovat, že to v období, kdy byli autoři nuceni psát to, co od nich vyžadovala komunistická propaganda (kromě cenzury tak samozřejmě fungovala na plné obrátky také – pro každého intelektuála zhoubná – autocenzura), rozhodně nebylo samozřejmé ani běžné. Nahlédneme-li do produkce již zmiňovaných autorských osobností z okruhu Československého komitétu INSEA a odmyslíme-li si jasně viditelné a ohraničené pasáže s povinnými propagandistickými slogany, jichž ostatně bylo minimum, zůstávají před námi texty, jež překvapí svou svěžestí, aktuálností a kvalitou.

Prvořadým výzkumným i metodickým tématem zůstal samozřejmě dětský výtvarný projev a možnosti jeho pedagogického ovlivňování. Tématu dětské výtvarné exprese se věnovala řada autorů již od 60. let 20. století, kdy bylo vydáno mnoho teoretických publikací, dodnes považovaných za bázi oboru a ve své komplexnosti nepřekonaných. Jde zejména o Uždilovy metodické příručky a o monografii Uždila a Zhoře Výtvarné umění ve výchově mládeže (1964) nebo sborník z celostátní konference výtvarných pedagogů vydaný už v roce 1965 (Výtvarná výchova a tvořivost). V roce 1966 – v návaznosti na vysoce úspěšnou výstavu dětského výtvarného projevu – publikoval knihu Dítě a svět: kresby dětí z celého světa Uždil, jehož badatelský zájem o fenomén dětského výtvarného projevu přinesl další oceňované výsledky právě v 70. letech, kdy byly vydány monografie Výtvarný projev a výchova (1974a) a Čáry, klikyháky, paňáci a auta (1974b). První ze jmenovaných byla náročnější a komplexní, druhá více metodická a s potenciálem popularizovat téma mezi učiteli.

Zejména v díle Výtvarný projev a výchova (1974a) lze najít sumarizující vymezení autorových názorů na řadu klíčových témat výtvarné pedagogiky. Jsou jimi zejména:

  • – cíle a obsahy výtvarné výchovy;
  • – její vztah k výtvarnému umění;
  • – výtvarný projev dítěte v kontextu nových poznatků výtvarné pedagogiky, psychologie nebo epistemologie – a dále jeho smysl a podoby, optimální vývoj a možnosti jeho pedagogického vedení;
  • – tvořivost na obecné a specifické, oborové úrovni;
  • – další didaktické aspekty výtvarné výchovy (význam hry, výtvarné myšlení, role spontaneity apod.).

Doplňme pro úplnost, že V 70. a 80. letech jsou kromě zmíněných prací Uždila publikovány ještě práce Choboly (1973, 1975a, b), vydány byly četné metodické příručky, publikována byla skripta Trojana (Stati z teorie vyučování výtvarné výchově I. a II., 1977, 1981), Zichy (Úvod do speciální výtvarné výchovy, 1981), Hazukové a Šamšuly (Didaktika výtvarné výchovy I. a II., 1982) a oborová diskuse se realizovala – kromě akcí Československého komitétu INSEA – na stránkách oborového časopisu Estetická výchova. 80. léta přinesla ještě Banašovu souhrnnou Teórii výtvarnej výchovy (1980) nebo Výtvarnou výchovu v předškolním věku od Uždila a Šašinkové (1980). Kladou se základy speciální výtvarné výchovy: metodicky se rozpracovává téma výtvarné výchovy pro děti se specifickými potřebami (tehdejším jazykem dětí „těžko vychovatelných“, „duševně narušených“, zrakově či sluchově postižených) a téma arteterapie.

Jak obor samotný (soudě nejen podle odborné produkce), tak Československý komitét INSEA v tomto období dále fungoval, byť v míře ovlivněné nepříznivými vnějšími podmínkami, ideologickým tlakem a ztrátou umlčených osobností. Skutečnost, že také zakázaní autoři dále publikovali (jejich pseudonymy fungovaly jako krytí navenek, uvnitř jádra komunity byla identita autorů samozřejmě známa), vypovídá o solidaritě a vzájemném respektu, jež na bezútěšnou, pokřivenou dobu vrhají pozitivní záblesky[11].

Sám Jaromír Uždil, jenž byl předsedou Československého komitétu INSEA od roku 1967[12], vyzdvihuje úsilí členů Československého komitétu INSEA a jeho předsednictva, kteří i v těchto „temných dobách [...] intenzivně pracovali ve věcech  organizačních i odborných, naplňovali život naší výtvarné obce výměnou názorů a cennými informacemi, družně spolupracovali na dlouhodobých projektech, posilovali se navzájem ve vědomí o významu oboru, jenž byl hodinovou dotací posunován na sám okraj školního programu, byli si vědomi svého evropanství, připravovali výstavy, kterými se ČSKI representoval na světových setkáních, nebo dokonce svým osobním vlivem a umem získávali pro náš komitét peníze z ministerské pokladny (Václav Píša). Neměli by být zapomenuti, neměli by být zahrnuti do onoho mávnutí rukou, do nějž spadá u nás tak snadno vše byvší jen proto, že se to stalo v době režimu, který se znemožnil a je nyní odsouzen“. (Uždil, 1996, s. 8)

Z období před rokem 1989 je v literatuře zaznamenáno jen málo podrobností o tom, jak organizace fungovala – mimo jiné proto, že vlivem ničivé povodně v roce 2002 došlo ke ztrátě jejího archivu. Snad se v budoucnu badatelům podaří najít některé dochované dokumenty v archivech ministerstva školství nebo univerzit, s nimiž byl Československý komitét INSEA pevně svázán, snad ještě pamětníci přispějí svými vzpomínkami. Opomenuta by každopádně neměla být významná role odborného časopisu Estetická výchova (resp. Výtvarná výchova[13]), v němž autoři z okruhu Československého komitétu INSEA (včetně těch zakázaných) publikovali své texty a v němž vycházely články tematizující světové i domácí kongresy INSEA – ať již v informativní rovině v podobě zpráv o jednotlivých kongresech (za všechny viz např. Jusko, 1980) nebo v podobě referátů ze sympozií (za všechny uveďme Drápalův zkrácený referát ze sympozia ve Visalajích, 1985, publikovaný v Estetické výchově 5/1986; Drápal, 1986). Vědomí sounáležitosti se světovou komunitou – byť v nepříznivých podmínkách země sevřené železnou oponou – se tak podařilo udržet a domácí výtvarní pedagogové byli i nadále informováni o dění v oboru a mohli přijímat mnohé inspirativní podněty.

V roce 1985 se stal předsedou komitétu Pavel Šamšula[14], který v něm hrál důležitou roli řadu let: nejprve jako člen předsednictva (1977–1981), poté jako tajemník (1981–1985) a konečně také jako předseda (1985–1990) a místopředseda (1990–1992) organizace.

V daném období byly hlavními aktivitami komitétu celostátní a mezinárodní kolokvia, stejně jako organizovaná setkávání pedagogů z praxe, pro něž INSEA zajišťovala odborný teoretický program a prostor pro výměnu praktických zkušeností. Zřejmě ne zcela úplný, ale i tak obsažný přehled akcí je uveden v následujícím výčtu:

  • – Ústí nad Labem, 1968; O obsahu školní výtvarné výchovy[15]. Kolokvium s mezinárodní účastí.
  • – Moravany, 1970; Specifické, obecné a zvláštní v obsahu výtvarné výchovy. Mezinárodní kolokvium.
  • – Vrátná Dolina, 1971; Výtvarná výchova a životní prostředí. Mezinárodní kolokvium.
  • – Mariánské Lázně, 1975; Souvislosti předškolní, školní a mimoškolní výtvarné výchovy. Celostátní sympozium s mezinárodní účastí[16].
  • – Zvíkov, 1984; Nové pohledy na přípravu výtvarných pedagogů. Celostátní sympozium s mezinárodní účastí.
  • – Visalaje, 1985; Nové podněty výtvarné kultury pro výtvarnou výchovu. Celostátní sympozium s mezinárodní účastí.
  • – Bratislava, 1986; Posílení vlivu estetické výchovy při výchově mladé generace. Celostátní sympozium s mezinárodní účastí.
  • – České Budějovice, 1988; Proměny výtvarného umění a jeho místa ve světě člověka, zvláště dětí a mládeže. Celostátní sympozium s mezinárodní účastí[17].
  • – Olomouc, 1989; Výtvarná výchova a hmotná kultura. Celostátní sympozium s mezinárodní účastí.

I když žádný z kongresů pochopitelně nemohl dosáhnout významu legendárních akcí z 60. let[18], akce to byly jistě významné. Zvláště sympozium v roce 1988 v Českých Budějovicích se všem účastníkům zapsalo do paměti a mělo velký význam pro svůj mezinárodní rozměr. Proběhlo na něm totiž jednání Světové rady INSEA za účasti tehdejší prezidentky Marie-Franҫoise Chavanne[19] (Francie). Na zasedání statutárního orgánu INSEA byl novým prezidentem zvolen Elliot Eisner (USA), jenž svůj mandát vykonával v následujících letech 1988–1991. Stojí za zmínku, že konferenčního jednání se zúčastnil také John Steers (UK), jenž byl prezidentem INSEA zvolen o několik let později; funkci vykonával v letech 1993–1996.

Zmíněné skutečnosti ukazují jednak na to, že mezinárodní kontakty se i navzdory nepříznivým okolnostem podařilo naší výtvarně pedagogické obci udržovat, a jednak na pozvolna se měnící politické a společenské klima v Československu.

Zatímco ještě na sklonku 70. let režim vyvíjel silnou restriktivní aktivitu (vzpomeňme na pronásledování signatářů Charty 77, v níž autoři – z dnešního pohledu nevinně – poukázali na nedodržování lidských a občanských práv v Československu, ke kterému se představitelé ČSSR zavázali podpisem Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách v roce 1975; viz osud Jana Patočky, mluvčího Charty 77, jenž zemřel na následky bezohledného výslechu StB), v letech osmdesátých ztrácel dech a také vlivem vývoje v Sovětském svazu se poměry v Československu pozvolna uvolňují. Znamenalo to např. návrat některých osobností umlčených po roce 1968 do veřejného života.

Osoby režimem označené za nežádoucí se začínají znovu zvát na konference[20], Jaroslav Brožek opět začal vystavovat, pomalu ustává schizofrenní dělení členů komunity na ty nežádoucí a ty oficiální. Na druhou stranu ještě zdaleka nelze hovořit o svobodných poměrech, což dokládají násilné reakce režimu na různé pokojné demonstrace občanů, jež se právě v roce 1988 objevují, aby vyvrcholily v Listopadu 1989.

Ve stejném roce, kdy představitelé Světové rady INSEA zasedali v Českých Budějovicích, zasahovaly sbory SNB obušky, vodními děly, obrněnými transportéry a psy např. proti demonstrantům na Hviezdoslavově náměstí v Bratislavě (kde se konala demonstrace katolických věřících za náboženskou svobodu, lidská práva a obsazení prázdných biskupských stolců), proti tisícům lidí demonstrujících u příležitosti 20. výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa nebo u příležitosti 70. výročí vzniku Československa. Demonstrace se rozháněly, mnozí účastníci byli zadrženi a bylo s nimi zahájeno trestní řízení. Konečně 10. prosince 1988 se na Škroupově náměstí v Praze uskutečnila – za účasti asi tří tisíců osob – první povolená opoziční demonstrace, kde vystoupili Václav Havel, další představitelé Charty 77 a jiní aktéři blížících se revolučních událostí. Událostí, jež započaly novou éru také pro Československý komitét INSEA.

Určující výtvarně-pedagogické problémy a tendence sledovaného období

Ustavením Československého komitétu INSEA v roce 1967 se započala významná kapitola dějin našeho oboru, který se i v následujících letech – negativně poznamenaných návratem tuhé totality a údery komunistického režimu – snažil udržet vysokou kvalitu oborového myšlení a praxe, stejně jako důležitou a v mnohém životadárnou kontinuitu se světovým děním. Vedení Československého komitétu INSEA se přitom snažilo o téměř nemožné: v politicky vyhrocené době udržet organizaci jako nepolitickou, čistě odbornou, a oborové myšlení udržet pokud možno kvalitní, bez ideologických pokřivení. To samozřejmě nebylo úplně možné, proto se v díle všech publikujících autorů – více či méně zdařile – balancuje mezi snahou o smysluplný obsah a nutností zasazovat tento obsah do cenzurou vyžadovaného kontextu marxismu-leninismu. Je až s podivem, že odstraníme-li onen ideologický balast, zůstávají před námi stále aktuální a podnětné úvahy.

Na základě provedené historickosrovnávací analýzy bylo již v předešlé studii konstatováno, že určující edukační a výtvarně-pedagogické problémy a tendence 60. let 20. století se týkaly zejména tří oblastí: (1) proměn chápání významu výtvarné tvorby pro jedince a společnost, (2) nového postavení oboru ve vzdělávání a jeho inovovaného pojetí v návaznosti na vývoj v umění a konečně (3) proměn samotného umění nastolených modernou, nového paradigmatu v umění, které nastoluje nové paradigma také ve výtvarné pedagogice. Zejména v návaznosti na Readovo teoretické dílo – jehož utopické aspekty byly zdravě kriticky nahlíženy – se tvorba chápe jako komunikace založená na vyjádření (expresi) a symbolizaci, osvobozující spontánní tvůrčí síly v člověku. Umělecká tvořivost je v rámci celé světové komunity INSEA považována za základní lidskou potřebu a umění je chápáno jako jedna z nejušlechtilejších forem lidského vyjádření.

V období po vzniku komitétu a během jeho fungování do roku 1989 byly dál rozvíjeny základní, dříve rozpracované linie oborové teoretické reflexe. Z pochopitelných důvodů jsou nejvíce zřetelnými a detailně propracovanými zejména v díle Jaromíra Uždila. Pokračuje hledání smysluplné podoby oborových obsahů, které by odrážely stav v umění a potřeby člověka v době „krize racionální civilizace“ (Patočka, 1968). Doba byla pociťována ambivalentně: nesla na jednu stranu známky krize, ale zároveň také známky pozitivně chápaného pokroku. Jak podotýká Uždil, „je nutno přijmout myšlenku, že lidský pokrok – a s ním přirozeně i pokrok ve výrobě a (možno-li to tak říci) ve spotřebě – se nikdy nezastaví a že sám o sobě nemůže být člověku nepřátelský. Potřeby člověka bude ovšem jednou nutno vidět objektivně, ne z hlediska monopolních výrobních zájmů.“ (Uždil, 1974, s. 53) Zdá se však zároveň, že čím dál naléhavěji vyvstává „… otázka autonomie lidské bytosti, její esenciální povahy a otázka samotného humanismu, který se jeví jako souhrn nedosažitelného.“ (Uždil, 1974, s. 53) Tento pocit unikavé identity a vnitřních konfliktů moderního člověka – umocněný politickou situací v Československu – je zajisté jedním z důsledků giddensovsky chápané modernity a jako úděl jej nesly a vyrovnávaly se s ním také další generace včetně té naší. Téma tohoto údělu a možného smysluplného fungování člověka v pozdně moderní a postmoderní společnosti silně rezonuje dodnes nejen ve výtvarné pedagogice, ale i v dalších vzdělávacích a humanitních oborech.

Co se týká oboru samotného, připomněli jsme, že 60. léta chápala výtvarnou výchovu jako „vytvářející“, „přetvářející“ a „utvářející“. (Zhoř, 1965) Výtvarný projev žáků má být ve vyučování pojímán jako druh sebevyjádření a není třeba hledat jeho všemožné aplikace, aby mohl být doceněn – má hodnotu sám o sobě. (Uždil, 1965) Další období přineslo rozpracování tohoto étosu: Uždil zpřesňuje, že ve výtvarné výchově „by se měl žák účastnit na „objevování“ principů, jimž je podřízen lidský vztah k materiálnímu světu, měl by dospět k uvědomění si a jakémusi utřídění těchto principů, měl by však zároveň poznat i jejich dočasnost, dobovost estetických norem i jejich význam v prostředí individuálního a společenského života.“ (Uždil, 1974, s. 54; kurzíva autor citovaného textu)

Pro obor byla vždy kardinální otázka vztahu k umění a otázka úlohy umění v edukaci. Uždil tento problém řeší takto: „Vlastním polem výtvarné výchovy by měla být celá oblast esteticky relevantní skutečnosti a ty činnosti, které souvisejí s formou a formováním. Z toho vyplývá, že výtvarné umění by sice mělo při osnování látky výtvarné výchovy mít úlohu orientujícího principu, nemělo by však být chápáno jen jako výjimečný výsledek výjimečné činnosti, ale jako jeden z postupů, jimiž se obnovuje náš vztah k materiální a duchovní skutečnosti. Viděna skrze psychologii dítěte, ověřena pedagogickou zkušeností, podrobena kritériu výchovných cílů mění se látka a proces umělecké tvorby v látku obecně vzdělávacího oboru, tj. výtvarné výchovy. Přitom sám tvořivý proces – spíš než jeho viditelný výsledek – by měl přitahovat vychovatelův zájem.“ (Uždil, 1974, s. 54; kurzíva autor citovaného textu) Učitel by si těchto proporcí měl být vědom a měl by „chtít víc než umění“ – „aktivizaci formotvorných složek lidské psychiky a jako výchova estetické senzibility (široce překračující ustálený rámec uměleckých druhů, hodnot a postupů)“. (Tamtéž)

„Výtvarná výchova naší doby musí chtít víc než sloužit umění“ – v centru pozornosti stojí potřeby dítěte a snaha pozitivně působit na „vyvíjející se obrazivý potenciál dítěte“. (Uždil, 1974, s. 224) Vzdělávací obsah výtvarné výchovy a její metody by tak měly jít od dítěte, nikoliv od umění ve smyslu jeho prosté transmise. Vzdělávací obor výtvarné výchova tedy nemá sloužit primárně k transformaci obsahů umění do výchovy. K tomu dodejme, že tento postoj byl v praxi široce aplikován, mnohdy však ne tak, jak byl zřejmě původně chápán. (Umění ve smyslu obsahové nebo formální inspirace mnohde úplně vymizelo s odůvodněním, že máme pěstovat spontánní projev dítěte. Důležitost podnětů uměleckého pole, zvláště moderního umění, však byla v odborném diskurzu mnohokrát zdůrazněna.)

Důležitým je důraz na spontaneitu dětského výtvarného projevu – ta zůstává ceněnou komponentou edukačního procesu, ale upozorňuje se na to, že výtvarnou výchovu je třeba pojímat ne jako bezbřehý prostor pro spontaneitu (mnohdy iluzorní, častěji bezradnou a málo uspokojující), ale spíše jako nabízení přirozených či intencionálních, pedagogem promyšlených a pečlivě připravených podnětů, jež mají podpořit „princip samostatné orientace žáka a jeho tvořivou reakci“. Za všechny opět Uždil formuloval vícekrát ostré a argumentované vymezení se vůči zúženému chápání výtvarné tvorby jako pouhého výrazu spontánnosti nebo jako terapeutického nástroje „k integraci osobnosti“. (Uždil, 1974, s. 190) Uždil zpřesňuje rovněž vztah spontaneity a tvořivosti: nelze je v žádném případě zaměňovat, protože „tvořivé jednání je založeno na svobodném, ale přece intencionálně podmíněném zpracování představ, zkušeností a třeba i vědomostí, získaných často nespontánně, učením nebo životní zkušeností. Tvořivě reagovat může jen ten, kdo je pro to připraven a kdo dovede svoje jednání (nebo myšlení) živit novými podněty, které volí a vyhledává tak, aby byly adekvátní probíhajícímu procesu. Tvořit „z podstaty“ lze jenom velmi zřídka a vždy s nebezpečím, že se budeme opakovat (a tím se právě s tvořením míjet)…“ (Uždil, 1974, s. 191–192; kurzíva autor citovaného textu)

Není třeba zvláštním způsobem zdůrazňovat, že tyto myšlenky jsou velmi aktuální i dnes – ani v současnosti totiž nevymizelo zaměňování těchto klíčových kategorií, postupem času se navíc staly pro mnoho učitelů jen floskulemi; v praxi se jimi rádi zaklínáme, aniž bychom podrobovali soustředěné analýze, jak s nimi vlastně pracujeme a k čemu je to dobré.

Tehdejší klíčové texty (nejen Uždilovy, z nichž jsme pro potřeby této studie vybrali symptomatické ukázky, ale i Zhořovy nebo Davidovy) a publikační výstupy komitétu z většiny plně obstojí i před dnešním kritickým čtenářem – pomineme-li povinné, cenzurou vyžadované pasáže, jež ukojovaly režimní požadavky a jež nikterak nesnižují odbornou hodnotu těchto publikací. Jen těžko si dnes můžeme představit, kolik obtíží přitom jejich autoři nebo editoři museli překonat.

Význam Československého komitétu Mezinárodní společnosti pro výchovu uměním nelze hodnotit bez těchto kontextů, vždyť jeho důležitost nespočívala jen v odbornosti, ale snad více než v čem jiném v symbolické rovině. Snahou komunistických režimů byla izolace, cenzura idejí, ideologizace a pokřivení odborného diskurzu – INSEA proti tomu znamenala propojení se světovou komunitou, sdílení idejí, svobodné bádání, rozhled. Zůstaneme-li na evropském kontinentu, jenž byl bolestně rozdělen (výmluvným symbolem jeho rozdvojení a všudypřítomné studené války byla Berlínská zeď vybudovaná v roce 1961), INSEA znamenala spojení, sjednocení kolem bazálních oborových témat, jednotu v mnohosti pohledů[21]. Pro výtvarné pedagogy v Československu byla INSEA nedocenitelnou morální podporou v jejich snaze udržet si tvůrčí myšlení, odbornost a sebeúctu tváří v tvář marxisticko-leninským atakům, jež fatálně mrzačily odborný diskurz humanitních a společenskovědních oborů včetně pedagogiky. Tento aspekt, nepřenosný na členy komunity výtvarných pedagogů, kteří žili ve svobodném světě, je potřeba stále připomínat a v těchto souvislostech hodnotit odborné publikace a aktivity zakladatelů naší národní sekce – a oceňovat, co dokázali a že něco takového bylo vůbec možné.

Závěr

Připomenutí geopolitických souvislostí vzniku a historie Československého komitétu INSEA ukazuje, že sledovaná organizace rozhodně neměla pouze význam odborný, není a nebyla jen formálním nebo čistě pragmatickým sdružením osob, které spojoval odborný zájem a profese. Osobnosti spojené s Československým komitétem INSEA a později s jeho nástupnickou organizací Česká sekce INSEA, jejíž historii snad bude věnována další samostatná studie – se snažily držet českou výtvarnou výchovu v centru dění a budovat jí silnou mezinárodní pozici. Usilovali o to stavět obor do kontextu současných myšlenkových a uměleckých podnětů, snažili se aktivně přispívat světové komunitě vlastními poznatky a idejemi. Bylo to úsilí institucionalizovat tyto snahy, a tak zesílit hlas komunity výtvarných pedagogů, aby byl co nejvíce slyšet.

V předešlých pasážích bylo věnováno relativně mnoho prostoru politickému a společenskému dění, jež utvářelo složitou a mnohdy bezútěšnou realitu, v níž se členové Československého komitétu INSEA nacházeli dlouhá desetiletí. Připomenutí těchto souvislostí – na něž snadno zapomínáme v dnešní době svobody a snadného přístupu k informacím – ukazuje, že dosavadní existence organizace je kromě jiného také dějinami zápasu o možnost svobodného diskurzu, dějinami rezistence proti ideologickému tlaku, dějinami touhy po nezávislé výměně názorů v mezinárodních souvislostech. Národní INSEA znamenala přímý kontakt se svobodnou světovou komunitou, rozhled mimo rybník marxisticko-leninské pedagogiky, svobodné rozvažování dopadů moderny na výtvarnou edukaci, citlivost k dětskému výtvarnému projevu na pozadí nových teorií a pohledů, snahu o redefinování obsahů a cílů oboru podle potřeb doby – jejích výzev i jejích rizik, ať již ten či onen badatel akcentoval jedno nebo druhé.

Jakýkoliv pohled do minulosti by měl být zajisté provázen také snahou po aktualizaci, po závěrech, jež se týkají dnešních problémů. Nejinak je tomu v tomto případě. Zatímco teprve zpracováváme dějinnou zkušenost vyjmenovaných traumat a dějinných zlomů 20. století, hrnou se na nás nové výzvy a hrozby, ať již celoevropské či globální, tak specificky naše, české. Na nadnárodní úrovni k nim patří krize postmoderních liberálních společností, jejich identity a hodnot tváří v tvář fundamentalismu a extremismu různých barev a ideových podhoubí, rizika neoliberálního přístupu k veřejnému životu a vzdělávání, trvalá neudržitelnost konzumního způsobu života, únava z demokracie a blahobytu, migrační krize a volání po silných vůdcích a jednoduchých řešeních složitých společenských otázek. Některé ze zmíněných problémů byly reflektovány už v době, k níž jsme se touto studií navrátili, jiné jsou zcela nové.

Na úrovni české se navíc nejedná o nic menšího než o zápas dvou konkurenčních identit: identity evropské, liberálně demokratické a svobodomyslné, již pro nás zhmotňují jména jako Masaryk, Čapek, Patočka, Havel, proti identitě protichůdné, stavějící nás spíše do role obětí, do role národa, jemuž jsou ve skutečnosti bližší „klid na práci“ a sociální jistoty než svoboda, mravní principy a lidská práva. Historici Carbonell et al. (2003, s. 305) si v této souvislosti kladou naléhavou otázku, nakolik si východní Evropa uchovala svou evropskou identitu – identitu, jež v sobě spojuje „hodnoty zesvětštěného křesťanství – svobodomyslnost, uměleckou i vědeckou tvořivou vynalézavost, práva člověka, uplatňování liberální a pluralitní demokracie“, identitu, jež byla ve 20. století potlačována dvěma totalitními systémy, identitu, k níž se hlásili zakladatelé INSEA. Je východní Evropa ještě evropská?

V dnešním vývoji české společnosti lze navíc čím dál zřetelněji sledovat některé rysy předešlých osudových křižovatek a období, v nichž se nacházela česká společnost v minulosti. Zdá se, že svobody – jež tolik scházela zakladatelům Československého komitétu INSEA – si přestáváme vážit a že se navrací normalizační způsob myšlení, jemuž vyhovuje autoritářský způsob vládnutí, pasivita, přenesení odpovědnosti za vlastní životy na někoho jiného[22]. Osudy zakladatelů národního komitétu INSEA, kteří museli žít v nesvobodě a jejichž talent byl marněn ideologickým tlakem a nesmyslnými překážkami, proto berme jako memento. Připomínky historie národní INSEA chápejme právě s tímto vědomím a buďme ochotni a připraveni v osudových chvílích bránit hodnoty, z nichž INSEA vyrůstala. Snad se nám podaří udržet naši paměť živou a nebudeme muset svou historii opakovat.

 

Literatura

BANAŠ, Ján et al. 1980. Teória vyučovania výtvarnej výchovy. Bratislava: SPN. 253 s.

CARBONELL, Charles-Olivier et al. 2003. Evropské dějiny Evropy 2. Od renesance k renesanci? (15. – 20. století). Praha: Karolinum. 329 s. ISBN 80-246-0411-6.

DAVID, Jiří. 1995. Česká INSEA v „hodině mezi psem a vlkem“. Listy České sekce INSEA. 1(1) 2–5.

DRÁPAL, Jaroslav. 1986. Bionika jako tvůrčí metoda v architektuře. Zkrácený referát ze symposia INSEA ve Visalajích, 1985. Estetická výchova. 26(5) 132–136.

DROBNÁ, Veronika & Radek HORÁČEK. 2015. Živý odkaz Igora Zhoře. Výtvarná výchova. 55(3–4) 1–10. Dostupné také z: http://pages.pedf.cuni.cz/vytvarnavychova/files/2016/06/VV-c3-4-r2015rs.pdf

HRON, Josef. Jak namalovat krajinu. Praha: SPN, 1978. 294 s. Pomocné knihy pro žáky. Autorem této publikace byl ve skutečnosti Jaroslav Brožek.

CHOBOLA, Ladislav. 1973. Psychologická hlediska výtvarné výchovy. Brno: Univerzita J. E. Purkyně. 50 s.

CHOBOLA, Ladislav. 1975a. K metodické přípravě učitele výtvarné výchovy. Praha: SPN. 128 s.

CHOBOLA, Ladislav. 1975b. Dětský kresebný projev a klasikové jeho teorie. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, Pedagogická fakulta. 199 s.

JUSKO, Anton. 1980. Činnosť regionálních komitétov. Estetická výchova. 20(4) 85–86.

KOLÁŘ, Pavel & Michal, PULLMANN. 2016. Co byla normalizace?: studie o pozdním socialismu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 222 s. ISBN 978-80-87912-62-1.

KOUBOVÁ, Míla. 2008. Osobnost: Barva, barva, barva (3). Neviditelný pes [online]. [cit. 2017-07-16]. Dostupné z: http://neviditelnypes.lidovky.cz/osobnost-barva-barva-barva-3-df9-/p_spolecnost.aspx?c=A081001_201308_p_spolecnost_wag

MICHÁLEK, Miloš & Jitka KRATOCHVÍLOVÁ, 2012. Umělec, pedagog, vědec aneb barevný život Jaroslava Brožka. In: KRATOCHVÍLOVÁ, Jitka, PEJČOCHOVÁ, Hana & Jitka GÉRINGOVÁ, eds. Jaroslav Brožek – mezi umělcem, pedagogem a vědcem: (kritická edice tvorby). Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, Pedagogická fakulta, s. 13–23. ISBN 978-80-7414-563-6.

RU. 1975/1976. Kam směřuje výtvarná výchova (K výsledkům sedmého celostátního kolokvia Čs. komitétu INSEA. Estetická výchova. (9) 225–226.

STEERS, John. 2017. InSEA: Minulost, současnost a budoucnost. In: ŠOBÁŇOVÁ, Petra & Jana JIROUTOVÁ et al. Česká sekce INSEA 1967–2017. Olomouc: Česká sekce INSEA, s. 123–135. ISBN 978-80-904268-2-5.

ŠAMŠULA, Pavel & Helena HAZUKOVÁ. 1982. Didaktika výtvarné výchovy I. a II. Praha: Univerzita Karlova, 2 sv. (149, 137 s.).

ŠAMŠULA, Pavel. 1996. Cave canem. Listy České sekce INSEA. 2(1) 11–15.

ŠAMŠULA, Pavel. 2013. Dvacet let časopisu Výtvarná (Estetická) výchova na Pedagogické fakultě UK v Praze. Výtvarná výchova. 53(1) 1–4.

ŠAŠINKOVÁ, Milena. 1975/1976. Nové výtvarněvýchovné úkoly mateřské školy: Z mezinárodního kolokvia INSEA, Mariánské Lázně 1975. Estetická výchova. (9) 226–228.

ŠOBÁŇOVÁ, Petra. 2017. Podhoubí vzniku Československého komitétu INSEA – historickosrovnávací pedagogická analýza. Kultura, umění a výchova, 5(2) [cit. 2017-11-30]. Dostupné z: http://www.kuv.upol.cz/index.php?seo_url=aktualni-cislo&casopis=13&clanek=166

TROJAN, Raul. 1977. Stati z teorie vyučování výtvarné výchově: Určeno pro posl. fak. pedagog. 1. [díl]. Praha: SPN. 83 s.

TROJAN, Raul. 1981. Stati z teorie vyučování výtvarné výchově. Díl 2. Praha: SPN. 106 s.

UŽDIL, Jaromír & Emilie ŠAŠINKOVÁ. 1980. Výtvarná výchova v předškolním věku: Učebnice. Praha: SPN. 191 s.

UŽDIL, Jaromír & Igor ZHOŘ. 1964. Výtvarné umění ve výchově mládeže. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 194 s.

UŽDIL, Jaromír, ed. 1966. Dítě a svět: kresby dětí z celého světa. Praha: SNDK. 68 s.

UŽDIL, Jaromír. 1974a. Výtvarný projev a výchova. Praha: SPN. 314 s.

UŽDIL, Jaromír. 1974b. Čáry, klikyháky, paňáci a auta: Výtvarný projev a psychický život dítěte. Praha: SPN. 121 s.

UŽDIL, Jaromír. 1996. Dopis předsedovi České sekce INSEA reagující na článek J. Davida. Listy České sekce INSEA. 2(1) 7–9.

VONDRÁK, Matouš. 1988. INSEA, České Budějovice 1988: Ohlédnutí za celostátním sympoziem výtvarných pedagogů. Estetická výchova. 29(2) 33–35.

VOSEČEK, Jan. 1975/1976. Estetickovýchovné principy nového pojetí našeho předmětu: Z mezinárodního kolokvia INSEA, Mariánské Lázně 1975. Estetická výchova. (9) 228–230.

ZHOŘ, Igor & Václav PÍŠA, eds. 1965. Výtvarná výchova a tvořivost: [Sborník z] 2. celost. konference učitelů výtvarné výchovy, [kterou poř.] min. školství a kultury 6. – 9. října 1964 v Praze. Praha: SPN, 249 s.

ZHOŘ, Igor. 1965. Úvodem. ZHOŘ, Igor & Václav PÍŠA, eds. 1965a. Výtvarná výchova a tvořivost: [Sborník z] 2. celost. konference učitelů výtvarné výchovy, [kterou poř.] min. školství a kultury 6. – 9. října 1964 v Praze. Praha: SPN, s. 7–10.

ZHOŘ, Igor. 1967. Hledání tvaru: čtení o moderním sochařství s historickým prologem. Praha: Mladá fronta. 93 s.

ZHOŘ, Igor. 1996a. Dopis Jiřímu Davidovi, zaslaný k uveřejnění v Listech České sekce INSEA. Listy České sekce INSEA. 2(1) 9–11.

ZICHA, Zbyněk. 1981. Úvod do speciální výtvarné výchovy: Skriptum pro posl. pedagog. fakulty Univ. Karlovy. Praha: Univerzita Karlova. 145 s.

 

The establishment of the Czechoslovak Committee of INSEA and its History until 1989 – Historical and Comparative Pedagogical Analysis

Abstract: The study returns to the 50th anniversary of the founding of the Czechoslovak Committee INSEA, which we remembered in 2017, and reminds of the rich history of the Czechoslovak Committee of the International Society for Art Education. The Committee contributed to the high level of Czech art education and dignified it – even in a difficult period after 1968 – in the international community. A study with a historical breakthrough recalls the complex history of the organization and its peripetium in the difficult times of the second half of the 20th century. Its aim is to recall partial periods from the fifty-year history of the committee and to present to the professional public an increasingly important thesis of education through art, which in the past promoted – in the international context – important personalities of the Czech art education and also the founders of the organization Jaromír Uždil, Igor Zhoř, Jiří David, Jaroslav Brozek and others. The author does not avoid even the complex issues arising from the geopolitical and historical context in which the organization was created and worked. The aim is to analyze historical and comparative ideas, activities and publications of committee representatives in this context.

Key words: Czechoslovak Committee of INSEA, Development of Czech Art Pedagogy, History of Czechoslovak Committee of INSEA, History of Czech Art Education, Jaromír Užil, Igor Zhoř, Jiří David, Jan Patočka

 

Autorka:

doc. Mgr. Petra Šobáňová, Ph.D.

Katedra výtvarné výchovy

Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci

E-mail: petra.sobanova@upol.cz

 

 

The paper is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.

 

 

[1] Článek je jedním z výstupů projektu specifického výzkumu IGA Československý komitét INSEA – historicko-pedagogický výzkum dějin národní sekce Mezinárodní organizace pro výchovu uměním. Projekt byl laskavě podpořen Pedagogickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci.

[2] Tato nevládní organizace je spojena s Organizací spojených národů pro vzdělávání, vědu a kulturu (UNESCO) a její založení bylo reakcí na hrůzy druhé světové války. Zakladatelé v čele s Herbertem Readem byli přesvědčeni, že kulturní a vědeckou výměnou, pěstováním mezinárodních vztahů a prostřednictvím nového pojetí vzdělávání skrze umění lze vybudovat bázi, jež zajistí, aby se tragické události podobné těm, které poznamenaly svět během druhé světové války, už nikdy neopakovaly. O okolnostech vzniku INSEA pojednává např. studie Johna Steerse v almanachu vydaném k výročí vzniku národní sekce INSEA (2017).

[3] Ministerstvo potvrzovalo členy, hradilo poplatek mateřské organizaci apod. K formální struktuře komitétu dodejme, že členství v něm bylo od počátku koncipováno jako osobní (a také čestné) a vznikalo rozhodnutím plenárního zasedání komitétu. Komitét jako organizaci řídil (a dodnes tomu tak je) kolektivní statutární orgán, jímž bylo předsednictvo v čele s předsedou. Funkcí předsedy bylo zastupovat komitét a společně s dalšími členy předsednictva vykonávat usnesení komitétu a podávat členům zprávy o jeho činnosti.

[4] Hovořilo se o rizicích „vědeckotechnického“ vývoje nebo konzumerismu.

[5] Podrobněji předešlá studie autorky (Šobáňová, 2017) nebo Zhoř (1965a, s. 10)

[6] O povaze tehdejší doby svědčí velmi dobře událost, k níž došlo v červnu roku 1967 a jež patří k významným okamžikům druhé poloviny 20. století u nás. Tehdy se uskutečnil dnes již legendární IV. sjezd československých spisovatelů v Praze. Z úst významných spisovatelů a respektovaných osobností, mezi něž patřili Ludvík Vaculík, Ivan Klíma, Václav Havel nebo Pavel Kohout, zazněla na sjezdu velmi ostrá kritika těch, kdo se stavěli proti probíhajícím společenským reformám a snahám po politickém uvolnění. Spisovatelé – v mnohém podobně jako výtvarní pedagogové (i když výrazně ostřeji a s jasným ostnem vůči vládnoucí nomenklatuře) – usilovali o symbolický návrat do evropské kultury a vymanění se z politického a násilně vnucovaného kulturního sovětského vlivu. Kritika vyvolala silnou protireakci a členové Svazu československých spisovatelů byli později perzekvováni.

[7] Igor Zhoř později, po Listopadu, vykonával funkci předsedy Československého komitétu INSEA. Bylo to v letech 1990–1993.

[8] Také Jaroslav Brožek se v polistopadovém období stal předsedou organizace – konkrétně v letech 1993–1995.

[9] V roce 1970, jak uvádí Koubová (2008) ve svém cyklu článků Osobnost: Barva, barva, barva (1–3), Životopis profesora Jaroslava Brožka, nebo v roce 1972, jak uvádějí autoři studie Umělec, pedagog, vědec aneb barevný život Jaroslava Brožka Michálek a Kratochvílová (2012).

[10] Viz např. vzpomínky Bedřišky Uždilové, dcery Jaromíra Uždila, na toto období; nepublikovaná nahrávka.

[11] O tom vypovídá Igor Zhoř v reakci na článek Jiřího Davida zveřejněný v Listech České sekce INSEA (1/1995, viz David, 1995), v němž se David svým nekompromisním hodnocením předlistopadového období dotkl řady osobností spjatých s Československým komitétem INSEA (a fakticky zapříčinil odchod některých klíčových osobností – v prvé řadě Pavla Šamšuly – a jejich distancování se od dalšího dění v organizaci): „K dlouhému rozboru období mezi lety 1970 a 1989 řeknu jen malou osobní vzpomínku. Týká se několika z nás, kteří jsme za normalizace ztratili zaměstnání ve školství a stali se neúnosnými i v rámci ČSK INSEA. Dnes je velmi těžké posoudit, zda nás tato mezinárodní organizace – právě s oporou v zahraničí – mohla podržet stejně, jako to dokázaly některé jiné instituce v tomto státě. Že jsme byli „odepsáni“ mlčky (pochopit to bylo jakoby naší povinností) jistě nebylo příjemné. Nutno však uznat, že na aktivity INSEA, která dál zajišťovala spojení českých a světových výtvarných pedagogů, to nemělo vliv. Stejně musím říci, že jsme všichni (s výjimkou kolegů Malečka, Hrdličky a snad i dalších) měli od počátku možnost publikovat v Estetické výchově (ne pod vlastními jmény) a i to zřetelně souviselo s působením INSEA. Tato organizace sama a na své půdě nám velmi brzy umožňovala alespoň účast na domácích symposiích, od roku 1985 (symposium Visalaje) už i formou veřejných vystoupení následně publikovaných ve sbornících. (Jistě tu byly určité rozdíly v rychlosti našich „návratů“, vedení ČSKI bych to za vinu nedával.) S blížícím se koncem sedmdesátých let se výrazně měnila pozice těch, kdo museli po osmašedesátém odejít z veřejného života. Kdo nebyl „chartista“ – a to jsme nikdo nebyli a každý jsme si to odůvodňovali jinak – mohl tehdy vystupovat pod svým jménem: publikovat a působit v oblasti, kterou měl kdysi zapovězenou. Tak mohlo i vedení INSEA otevřít své náručí a postupně nám vrátit členství.“ (Zhoř, 1996a, s. 9)

Zajímavé svědectví o normalizaci a o poměrech panujících v tomto období podává také Šamšula (2013) v článku Dvacet let časopisu Výtvarná (Estetická) výchova na Pedagogické fakultě UK v Praze: „S nastupujícím obdobím tzv. normalizace však „spadla klec“ i nad existencí samostatné Výtvarné výchovy. Od šk. roku 1970/71 byly opět oba časopisy pod záminkou tzv. konsolidace politických a  společenských poměrů znovu mocensky sloučeny do jednoho periodika, vycházejícího pod názvem Estetická výchova v SPN až do poloviny roku 1991. Vedoucím redaktorem byl jmenován doc. dr. František Sedlák, CSc., přední odborník hudební teorie a dlouholetý vedoucí katedry hudební výchovy na  Pedagogické fakultě UK v Praze. Jeho pozice nebyla právě snadná. Dokázal však jako redaktorku výtvarné části uhájit nejen Aňu Wünschovou, ale po  dlouhá léta i  tolerovat nebo „nevidět“, že do výtvarné části přispívají zprvu někteří a posléze mnozí z těch autorů – předních českých odborníků výtvarné výchovy, kteří se ocitli na „černé listině“ zakázaných a pracovně i občansky perzekvovaných. Jednalo se většinou o vyškrtnuté nebo vyloučené bývalé členy KSČ, kteří odmítli vyslovit souhlas se srpnovou okupací ČSR vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, a proto museli opustit své povolání vysokoškolských učitelů. Jaroslav Brožek, Jiří David nebo Igor Zhoř mohli po většinu období, do sklonku 80. let, publikovat – ale jen pod jinými jmény nebo monogramy. Vůdčí osobností zůstával v tomto nelehkém období Jaromír Uždil, tehdy (od r. 1967) již vysokoškolský profesor VŠUP v Praze. Listopad roku 1989 umožnil nejen kooptování J. Brožka, J. Davida a I. Zhoře do redakční rady časopisu Estetická výchova, ale přinesl i změny v obsahu a uvolnění v pluralitě publikovaných názorů. To již byla, po odchodu A. Wünschové do důchodu, řadu let vedoucí redaktorkou výtvarné části PhDr. Alena Dokonalová. Ta byla přivedena do  redakce J. Uždilem. V  souznění s  většinou členů tehdejší redakční rady statečně pokračovala ve  spolupráci, osobních a korespondenčních stycích a krytí proskribovaných autorů, o nichž (vzhledem k tomu, že do druhé poloviny 80. let publikovali většinou pod jmény svých životních partnerek nebo jiných kolegyň) říkávala „moje holky“. (Promiňte, pánové.)“ (Šamšula, 2013, s. 2)

[12] Autorce studie bohužel není známo, kdy Jaromír Uždil z funkce předsedy odstoupil a kým přesně byl nahrazen v období před zvolením Pavla Šamšuly do funkce předsedy Československého komitétu INSEA v roce 1985. Sám Uždil k tomu uvádí (v reakci na článek Jiřího Davida zveřejněný v Listech České sekce INSEA 1/1995, viz David, 1995): „V článku, který zde glosuji, se hovoří o spontánní angažovanosti učitelů výtv. výchovy na konci „sedmdesátých let“, která uvolnila „převažující monopolismus“. Vzápětí se tu praví o symposiích INSEA, že „získávala renomé i mimo oblast výtvarné výchovy“. Pak se popravdě konstatuje, že v komitétu došlo „k určité regresi, násilné kooptaci některých prominentních, zdravý vývoj záměrně brzdících lidí“. To je chvíle, kdy jsem z funkcí v INSEA odstoupil a řízení ČSKI převzal ambiciózní ministerský úředník. Kdybych to byl neučinil, byla by se vší pravděpodobností ČSKI ministerstvem zrušena. Ostatně byl tento úředník „pohlcen“ spontánní aktivitou členů i spolupracovníků INSEA a své záměry, měl-li jaké, nemohl už prosadit.“ (Uždil, 1996, s. 8) Z Šamšulova textu zveřejněného v tomtéž periodiku – v Listech České sekce INSEA 2/1996 – však plyne, že nejpozději v roce 1984 již Uždil figuroval „pouze“ jako čestný předseda organizace. (Šamšula, 1996, s. 12)

[13] Estetická výchova: měsíčník pro hudební, výtvarnou a obecně estetickou výchovu školní i mimoškolní vycházela jako periodikum Státního pedagogického nakladatelství v letech 1959–1992. Poslední ročník byl rozdělen na dvě řady: Řadu pro výtvarnou výchovu a Řadu pro hudební výchovu. Obě dále pokračovaly jako samostatné časopisy, jež vydávalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky, resp. Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy. Periodikum Výtvarná výchova: časopis pro výtvarnou a obecně estetickou výchovu školní a mimoškolní začala vydávat Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze jako samostatný titul od roku 1992 a pod stejným názvem vychází dosud.

[14] Na své členství v organizaci (tehdy už nesla jméno Česká sekce INSEA) bohužel o deset let později, v roce 1995, rezignoval. Byla to reakce na publikování kritického článku Jiřího Davida v nově ustavených Listech České sekce INSEA. Hned prvním číslem tohoto bulletinu tak byl vyvolán konflikt mezi známými a vlivnými členy komitétu. Autor Jiří David se ve svém článku pokusil – bohužel s mnoha faktickými pochybeními a nepřesnostmi – kriticky zhodnotit fungování organizace v předlistopadovém období. Na pohled neadresným, avšak v malé komunitě snadno identifikovatelným, obviněním předešlých členů předsednictva z mocenských zájmů a jejich označením za staré struktury minulosti (tento dobový výraz, tolik typický pro polistopadové období, byl výrazem velmi pejorativním, protože byl primárně používán pro stranický mocenský aparát, jehož všudypřítomného vlivu se polistopadová společnost chtěla zbavit), z jejichž brzdících, dosud fungujících vazeb se musíme vymanit, se autor hluboce dotkl všech, kdo v předlistopadovém období v komitétu působili a snažili se jej udržet – viz reakce Jaromíra Uždila, Igora Zhoře a Pavla Šamšuly v druhém čísle Listů, jež obsahují řadu faktů o činnosti Československého komitétu před Listopadem a o jeho členské základně a předsednictvu. Z reakce samotného Šamšuly ocitujme alespoň část závěru:

„S českou a dříve československou INSEAou mne pojily roky práce a nesčetné, mnohdy složité, ale pro mne vždy významné vazby. Měl jsem nějakou dobu naivní pocit, že lidé, kteří sami nespravedlivě trpěli, jsou právě ti, kteří budou schopni vážit skutky spravedlivě a nebudou mít potřebu, sami poznamenáni kdysi cejchem, nálepkovat a paušálně cejchovat. Poznal jsem takových mnoho a vážím si jich víc, než jim kdy dokážu dát najevo. Nezbavím se vlastního studu za nedostatek odvahy a taktizování v dobách minulých. Ale nemohu mlčet, když vidím, jak kdokoli opět chystá dělení té nepočetné obce českých výtvarných pedagogů a – snad připadaje si sám bez dostatečných vazeb – volá po zbavení se všech brzdících vazeb na staré struktury minulosti. Pokud jde o mne, jsou moje vazby k členům i k celé organizaci INSEA ve mně a lze je fakticky amputovat jen se mnou.

Nezbavil bych se jich ani formálně, nebýt toho, že současným předsedou České sekce INSEA byl článek J. Davida označen plenárnímu zasedání 19. října 1995 za informativní a že si ani on, ani další z mých přátel, členů redakční rady Listů České sekce INSEA, nedali ani po písemném upozornění pár minut práce, aby v dokumentech INSEA nalezli, co z tvrzení v článku obsažených jsou skutečné informace, co omyly – a co něco jiného, čemu nerozumím. A kdyby se v souladu s redakční prací seriózních tiskovin zasadili o redakční uvedení zjistitelných a prokazatelných faktů. (Pozn. autorky studie: podle nepublikovaného svědectví Marie Fulkové nebyly navrhované redakční úpravy Jiřím Davidem přijaty a dané číslo Listů připravené předchozím vedením INSEA a vedoucím redaktorem Listů Jiřím Davidem vyšlo ve známé podobě.)

Takto jsem vyhověl vyzvání J. Davida ze závěru článku a vrátil jsem (bohužel do rukou právě jednoho z těch mnoha, kterých si z České sekce INSEA nadále vážím), novou přihlášku za člena této organizace, i když nejsem schopen dělit lidské bytosti na struktury staré, nové, novější nebo starší.“ (Šamšula, 1996, s. 14–15)

Šamšulova reakce na Davidův článek velmi dobře ilustruje fakt, že normalizační období bylo složitou spletí společenských vztahů, různých motivací, příčin a následků a jen těžko lze na ně pohlížet černobíle a vnímat je výhradně negativně. Na druhou stranu historici zabývající se obdobím normalizace a našimi soudobými dějinami stále častěji poukazují na to, že předlistopadová společnost rozhodně nebyla „totálně“ ovládnutou společností a že nelze dále pěstovat mýtus, v němž oddělujeme abstraktní zlý režim jako jednoznačného a jediného viníka od občanů jako jeho obětí. (Kolář & Pullmann, 2016, s. 29) Pěstování tohoto mýtu totiž znemožňuje kritickou reflexi, přijetí odpovědnosti za to, co se v daném období dělo, a tedy i ono často skloňované „vyrovnání se“ s totalitní minulostí. Společnost by se neměla jednoduše zbavovat odpovědnosti za to, co se dělo, a mýtem „totalitního režimu“ se vykupovat z hříchu „přihrbeného chování značné části normalizační společnosti, za její mlčení a přitakávání“. (Kolář & Pullmann, 2016, s. 10)

Není bez zajímavosti, že autoři knihy Co byla normalizace? Studie o pozdním socialismu (a nejen oni) považují komunistickou diktaturu u nás za „výsledek vnitřních společenských vztahů spíše než jako dovoz z vnějšku“ a socialismus sovětského typu nikoliv za nějakou „dějinnou odchylku“, z níž se navracíme k normálu, ale spíše „za součást vývoje západní moderny“ a za projev sil a tendencí, které jsou v naší společnosti stále přítomny. (Kolář & Pullmann, 2016, s. 9) Neváhají otevírat otázku pasivity Čechů a Slováků, jejich nezájmu o osud pronásledovaných obětí režimu nebo většinové akceptování represí disidentů a reality panující společenské smlouvy mezi vládnoucí garniturou a občany, jakéhosi výměnného obchodu, v němž se lidé vzdali politických svobod a za ně získali sociální jistoty a „klid na práci“.

Přestože David chtěl zřejmě otevřít otázku předlistopadového fungování Československého komitétu INSEA právě s vědomím těchto skutečností, je škoda, že ve své kritické reflexi daného období postupoval stejně šablonovitě, a dokonce bez elementární práce s fakty. Šmahem tak odsoudil vše z předchozího období a odmítl kontinuitu, přestože komitét byl vesměs utvářen těmi samými osobnostmi a kolaboraci s režimem mu lze vyčítat jen stěží. (Připomeňme jiné společenskovědní obory, v nichž po Listopadu kontinuita možná nebyla, protože jejich odborný diskurz zcela ovládl marxismus-leninismus a jeho ptydepe a protože oficiální scéna s tou neoficiální byly dvěma různými, zcela opozitními světy.) V tomto směru je Šamšulova reakce na Davidovo odsouzení příkladem oné tolik potřebné sebereflexe, bez níž lze jen stěží realitu minulosti zpracovat nosným a uzdravujícím způsobem.

[15] Autoři Michálek & Kratochvílová (2012, s. 16) v publikaci věnované Jaroslavu Brožkovi (v kapitole Umělec, pedagog, vědec aneb barevný život Jaroslava Brožka) uvádějí, že toto kolokvium konané na ústecké katedře výtvarné výchovy bylo II. Celostátním kolokviem INSEA. Vzhledem k tomu, že mezinárodní kongres se konal v roce 1966 a Československý komitét INSEA vznikl v roce 1967, lze předpokládat, že I. Celostátní kolokvium se odehrálo v roce 1967. Autorka této studie však nedisponuje žádnými dokumenty z té doby, jež by o konferenci a jejím tématu vypovídaly, ani se jí nepodařilo dohledat informace v literatuře.

[16] Autor publikující pod značkou RU tuto akci ve své zprávě zveřejněné v Estetické výchově označuje za sedmé kolokvium. Srovnej s předchozí poznámkou. (RU. 1975/1976. Kam směřuje výtvarná výchova: K výsledkům sedmého celostátního kolokvia Čs. komitétu INSEA, s. 225) Tomuto kolokviu se ve stejném čísle Estetické výchovy věnují ještě Šašinková (1975/1976) a Voseček (1975/1976).

[17] Článek Matouše Vondráka o sympoziu byl publikován v Estetické výchově v roce 1988 a je k dispozici i on-line v elektronické knihovně České sekce INSEA. (Viz Vondrák, 1988.)

[18] Máme na mysli mezinárodní výstavu Dítě a svět se souběžnou II. celostátní konferencí učitelů výtvarné výchovy a XVIII. světový kongres INSEA konaný v Praze roku 1966.

[19] Funkci prezidentky InSEA vykonávala Marie-Franҫoise Chavanne v letech 1985–1988.

[20] Pavel Šamšula vzpomíná, že na plánované sympozium INSEA ve Visalajích (uskutečnilo se v roce 1985) – přes nesouhlas tehdejšího předsedy – pozval i Jaroslava Brožka, Jiřího Davida a Igora Zhoře, byť se ho nakonec z různých důvodů nezúčastnili. „Pozvánky byly na sklonku roku 1984 přes nesouhlas tehdejšího předsedy a varování některých členů předsednictva (kteří tak činili s možná oprávněným poukazem na fakt, že mohu ohrozit samotnou existenci ČSK INSEA) odeslány s podporou dalších členů předsednictva nikoli z hrdinství či statečnosti, ale s pocitem hanby a s přesvědčením, že vládnoucí síly mají již jiné starosti a že je možno tyto a další kolegy zvát na setkání lidí v organizaci, kterou spoluzakládali. Mezi těmi, kdo mne v tomto (z dnešního hlediska zcela bezvýznamném kroku) podporovali, byli ti, kdo umožňovali, aby uvedené významné osobnosti československé výtvarné výchovy mohly od r. 1971 po mnoho let publikovat v časopisu Estetická výchova – byť pod jinými jmény.“ (Šamšula, 1996, s. 12)

[21] Jak připomínají Carbonell et al. (2003, s. 298), v Evropě tehdy vládlo ovzduší nejistoty a strachu z možného vypuknutí další světové války. Toto klima bylo vyvoláno jak radikální bolševizací ve východní Evropě a působením komunistických stran v západní Evropě, tak i rostoucím napětím mezi bývalými spojenci ohledně statutu Berlína a osudu Německa. Západní a východní Evropa byly rozděleny a znepřáteleny. „Západoevropané sledují v rozhlase a později v televizi periodicky se opakující beznadějné vzpoury Východoevropanů v ruském područí. Ruské tanky zasahují ve Varšavě, Berlíně, Budapešti i Praze a každé volání po svobodě nemilosrdně umlčují.“ To dokládá neschopnost stalinského režimu se jakkoliv reformovat a přináší masové emigrační vlny na Západ. „V Berlíně dosahuje odliv východních Němců do Spolkové republiky takových rozměrů, že se je úřady v srpnu 1961 pokusí zastavit vybudováním Berlínské zdi. Horší doklad rozdělení Evropy si nelze ani představit.“ (Tamtéž, s. 299)

[22] Jako kdyby přímo z podhoubí naší společnosti opět vyrůstalo volání po politických vůdcích, kteří nabídnou iluzorní jednoduché řešení složitých problémů a sjednotí „spořádané“ občany ideologickým jazykem odkazujícím na stigmatizaci, vylučování či perzekuci okrajových sociálních skupin, jejichž pronásledování většinová společnost schvaluje. Podobně jako tomu bylo během normalizace. (Kolář & Pullmann, 2016)

 

Jak citovat tento článek:
ŠOBÁŇOVÁ, Petra. 2018. Vznik Československého komitétu INSEA a jeho fungování do roku 1989 – historickosrovnávací pedagogická analýza. Kultura, umění a výchova, 6(1) [cit. 2018-04-27]. ISSN 2336-1824. Dostupné z: http://www.kuv.upol.cz/index.php?seo_url=aktualni-cislo&casopis=15&clanek=184.
Zobrazit všechny články

design: © tch 2018 | web: © OlomouckéWeby.cz 2018OlomouckéWeby.cz | Tvorba webových stránek, webdesign

ISSN 2336-1824