David  Kozel
David Kozel
Teoretická studie

Hudba jako archetypický symbol

David Kozel

Stať se zabývá významem pojmů symbol a archetyp v analytické psychologii Carla Gustava Junga a nastiňuje jejich aplikace v oblasti muzikologie a hudební estetiky. Hudba je interpretována jako psychický obraz kolektivního nevědomí. Archetypický obsah v hudbě je možné zpřístupnit zaujetím symbolického postoje k hudební struktuře a amplifikací jejího kulturního významu. Zohlednění symbolického významu hudby při interpretaci a kreativním procesu umění umožňuje rozvinutí bohatosti významu a imaginativních schopností interpreta.

Klíčová slova: Carl Gustav Jung, archetyp, symbol, znak, hudba, interpretace, kolektivní nevědomí, umění, kreativní proces

 

Úvod

K hudebním projevům člověka lze z estetického hlediska přistupovat jako k antropologické konstantě, která svým univerzálním výskytem napříč časem a prostorem lidské kultury poukazuje na existenci konstitutivní potřeby organizovat zvukové univerzum a hledat (a nacházet) v něm význam a smysl. Nejde zde pouze o rovinu uspokojování jedné části našich estetických potřeb, ale také o specifické uchopování hudby skrze zkoumání její struktury. Poněkud odlišným přístupem k hudbě je hermeneuticky orientované hledání jejího významu a smyslu, nabývající v reflexivních ohledech individuálně zabarvený rozměr naší jedinečné zkušenosti s hudbou, čímž se otevírá potencialita kolektivního sdílení. Jednou z možností, jak tento hermeneutický rozměr hudby rozvíjet, je využití symbolického chápání hudby ve smyslu analytické psychologie Carla Gustava Junga a rozsáhlé jungiánské a postjungiánské tradice. Tento příspěvek se selektivně zaměřuje na vymezení některých teoretických problémů pojmů symbol a archetyp v analytické psychologii a muzikologii. Jelikož vlastní Jungovo dílo obsahuje naprosté minimum vyjádření o hudbě (viz Kozel, 2012, s. 20–25; Rasche, 2006), dosavadní analýzy symbolických projevů hudby se odehrávají především skrze aplikace a adaptace pojmů a termínů, které byly původně využívány v jiných oblastech zkoumání jako mytologie, náboženství, psychoterapie apod.[1] Teoretickým východiskem se ale mohou stát některé novější práce, věnující se archetypické zkušenosti s uměním v obecně rovině, a které se zaměřují na estetický, popř. uměnovědný rozměr sledovaného problému (viz např. Mayo, 1995; Rowland, 2008; Van der Berk, 2012).

1 Archetyp, symbol, znak

Pojem symbolu se u Junga úzce vztahuje k archetypům a teorii kolektivního nevědomí. Vzhledem k zaměření tohoto textu se zde budu orientovat pouze na základní vymezení uvedených pojmů (viz reprezentativně např. Jung, 1997). Kolektivní nevědomí je slovy Junga „část psýché, již lze od osobního nevědomí negativně odlišit tím, že za svou existenci nevděčí osobní zkušenosti a není proto osobním ziskem“ (Jung, 1993, s. 147). Kolektivní nevědomí je v tomto smyslu nevědomou[2] strukturou univerzální povahy, jeho existenci Jung prokazuje empiricky na základě komparativní analýzy rozsáhlého materiálu lucidní, mytologické, umělecké, náboženské či filozofické povahy. Obsahy kolektivního nevědomí jsou archetypy[3], psychoidní (quasi-psychické) orgány člověka, univerzální kolektivní vzory mytologického charakteru, organizující a strukturující nevědomé formy myšlení (imaginace) a jednání; lze je také vymezit jako kondenzáty opakující se lidské zkušenosti.[4] Jednu z možných definic uvádí Jung: „Archetypy jsou typické formy chování, které se, když se stanou vědomými, projevují jako představa, stejně jako všechno, co se stává obsahem vědomí“ (Jung, 1997, s. 87). K typickým projevům archetypů patří mj. umění, v němž dochází k vyjevování archetypických obsahů cestou umělecké tvorby i prostřednictvím procesu jejího příjmu. Zde je nutné poznamenat, že archetypy per se jsou pouze dynamickými formami (uměleckých) představ bez konkrétního obsahu, podílejí se na strukturaci psychických procesů. Vlastní archetypická forma je ve svém konkrétním projevu ovlivněna individuální zkušeností jedince, jelikož se vlastní archetyp nikdy nestává plně vědomým, lze na něj ale poukazovat skrze imaginativní bohatost jeho vyjadřování. V této souvislosti Jung poznamenává: „Archetypy se projevují teprve v pozorování a zkušenosti, a to tím, že pořádají představy, což se právě děje nevědomě, a proto to lze poznat vždy až dodatečně“ (Jung, 1997, s. 92).

V umění se nesetkáváme s archetypy samotnými, ale s archetypickými obrazy coby výsledkem imaginativních procesů. Podobně jako v případě interpretace umění je pro Jungův pojem archetypu typické, že jej nelze významově definitivně popsat, ale pouze neustále opisovat jeho význam. Intepretace archetypu je Jungem přímo chápána jako proces, metaforicky převádějící jeden obraz do druhého, a adekvátně zachycující spojení vědomé stránky archetypického obrazu s nevědomím (Jung, 1997, s. 238).

Přímá neuchopitelnost významu a smyslu archetypu úzce souvisí s pojmem symbol, který podle Junga obsahuje, kromě vědomím zachytitelné části, také nevědomou část. Nevědomý obsah propůjčuje symbolu numinózní účinek a fascinaci, což můžeme zakoušet mj. při kontaktu s uměním. Dalším rozměrem tohoto nevědomého obsahu je nadindividuální přenositelnost archetypické zkušenosti vyjádřené uměním. V případě Jungova chápání symbolu lze říci, že stojí v ostré distinkci ke znaku či symptomu.[5] Zatímco znak je rozumově a konvenčně uchopitelný a umožňuje být „libovolně a úmyslně dosazen za nějakou známou a uchopitelnou skutečnost“ (Jung, 2001, s. 150), symbol je „výraz, který co nejlépe reprodukuje komplexní skutečnost, kterou vědomí dosud jasně neuchopilo“ (Jung, 1997, s. 335). Znaky jsou v Jungově analytické psychologii chápány jako arbitrární označení vědomím uchopitelné a smyslově vnímatelné reality. Archetypický obraz si v podobě symbolu zachovává svou neurčitost a významovou mnohoznačnost, čímž nás nutkavě vybízí k tomu, abychom se jím zabývali a reflektovali jej. Umění jako jeden z nositelů archetypických obrazů poskytuje možnost zkušenosti se symboly a na ně napojenými nevědomými obsahy. Symbol je pro Junga v této souvislosti označením pro „skutečnost, která se natolik nachází mimo verbální pojmy, že ji vůbec nelze jednoznačně vyjádřit“ (Jung, 2001, s. 217). V negativním případě se symbol jako nositel smyslu degraduje (simplifikuje) na znak na základě konvence, čímž ztrácí na své původní bohatosti. Umění je pohledem analytické psychologie kreativním procesem znázorňování obsahů kolektivního vědomí a nevědomí cestou metafor, analogií a symbolů. Tvůrčí proces je autonomní, kromě individuální zkušenosti jsou impulsy k tvorbě čerpány z nevědomí cestou obrazného znázorňování archetypů. Kreativní proces je „autonomním komplexem“ psýché člověka, žijícím „mimo hierarchii vědomí“, vyvěrá z tlaku protikladů obsahů kolektivního nevědomí a jáského vědomí umělce (Jung, 1966, s. 75). Zdrojem psychické energie (libida) pro uměleckou tvorbu jsou zmíněné konflikty mezi protikladnými silami psýché,[6] vyjádřitelné v obrazech a symbolech – mediátorech psychických opozic (Jung, 1970, para. 206).  

Pro interpretaci umění je příznačné, že Jung archetypické obrazy neanalyzoval pouze v oblasti psychiatrie a psychoterapie, ale chápal je také jako kulturní konfigurace. Jde zde o určité opakující se motivy a symboly v kultuře a umění, které procházejí významovými posuny a v průběhu času na sebe berou rozmanitou manifestační podobu. Tento přístup je typický nejen pro samotné Jungovo dílo a jeho přímé pokračovatele (viz Jung et al. 1968), ale také celou rozvětvenou postjungiánskou linii (srov. Samuels, 1986). Pokud je archetypický umělecký obraz podroben racionální a vědomé analýze, de facto se z jeho části stává vědomím uchopitelný a popsatelný znak. V procesu interpretace umění se proto neustále nacházíme v oscilaci mezi tušeným nevědomým obsahem interpretovaného symbolického obrazu (spjatým převážně s emocionalitou nevědomí, oblast náboženství, umění) a mezi kulturně podmíněnou znakovou stránkou jeho projevování (spjatou s převážně racionalitou vědomí, oblast vědy): symbol je redukován na znak a naopak. Znak a symbol ale nejsou u Junga zcela odděleny a navzájem mohou mezi sebou přecházet.[7] Zabývat se symbolem znamená potencionální ovlivnění všech funkcí psýché, vědomí a nevědomí v osobní i kolektivní rovině. Vzhledem k propojení symbolů s kolektivním vědomím je jejich funkce transcendentní. I když při interpretaci nikdy nemůžeme symbolický obsah plně pochopit a odkrýt, cesta interpretace významů symbolů nás obohacuje ve smyslu rozšíření našeho vědomí a jeho propojení s nevědomím – vědomého a nevědomého celku osobnosti bytostného Já.[8] Zpracování symbolů patří k vývoji lidské osobnosti – individuaci. Vědomému a tímto znakovému uchopení symbolu se nelze při intepretaci ani vyhnout, neboť samotný jazyk je také chápán jako obraz pro vyjádření. Žádoucí je vyvážený a „citlivý“ interpretační přístup, který by se jednostranně neorientoval na znakový rozměr analyzovaného uměleckého projevu a ponechával prostor pro nevyřčené, tušené.[9]  

2 Hudba jako archetypický obraz?

Jestliže umění chápeme jako způsob projevování archetypických obsahů kolektivního nevědomí cestou symbolizace, v případě hudby je míra jistoty naší interpretace méně jistá a zřetelná. Např. v oblasti výtvarného uměleckého projevu se způsob vizualizace původně nenázorného archetypického obsahu na první pohled jeví jako lépe uchopitelný a proveditelný. Vizuální symboly lze interpretovat za pomoci komparace s mytologickým či náboženským materiálem, podobně tak v případě literatury či poezie. Jakým způsobem ale přistupovat k symbolickému vyjadřování hudby, která je svou podstatou de facto nenázorná, stejně jako archetypické formy? Z odlišného hlediska je hudba, podobně jako archetypy, nepojmová, hudební význam se z hermeneutického pohledu vzpírá výhradně pojmové analýze. Pojmy přirozeně mají své nezastupitelné postavení v hudební teorii a analýze, pomocí nich pronikáme a uchopujeme strukturu hudby (hudební materii). Nicméně oblast hudebního významu velkou měrou směřuje do oblasti emocionální, afektové, tj. archetypické. Přemostění uvedeného problému lze nalézt v poukázání na archetypický obsah hudby, pronikající do její podstaty a příčin hudebního vyjadřování člověka. Palmer (1997) si všímá evidentního výskytu hudby ve všech známých kulturách v globálním měřítku. Hudba je podle něj součástí kolektivního nevědomí v Jungově slova smyslu, neboť je svým propojením s nevědomím zdrojem psychické energie umělecké tvorby. Opakovaná kolektivní zkušenost s hudbou v rozmanitých podobách nám ji umožňuje chápat archetypicky[10] (hudba je typickou situací v životě, stejně jako řada dalších archetypů), což se mj. projevuje ve vytváření hudebních forem v průběhu dějinného vývoje, které se naplňují stále novým a novým obsahem (Palmer, 1997, s.  196). Palmer dále hudbu v duchu Jungovy teorie esteticky chápe jako součást mozkových struktur, které dědíme a předáváme z generace na generaci (Tamtéž).

Abychom mohli o hudbě hovořit jako o archetypickém symbolu, je nutné pojmově zastřešit mediálně odlišné vyjadřování jednotlivých uměleckých druhů (včetně syntéz) ve vztahu k obsahům kolektivního nevědomí jako celku. Předpokladem je, že obraz je vyjádřitelný vizuálně, ale i dalšími smyslu. Zde lze vyjít z psychologického významu slova obraz (image) jako výpovědi o obsahu psýché. Obraz ovšem nemá pouze vizuální spojitost, ale jako obraz můžeme psychicky chápat i obraz hudební. Perspektivou zůstává jungiánská imaginace. Obraz spojuje různá umělecká vyjádření jako výraz smyslově zachytitelného obsahu nevědomí. Archetypický obraz je vyjádřením archetypu per se a generuje tímto psychickou energii. Jung (1971, para. 745) označuje obraz jako „kondenzovaný výraz psychické situace jako celku“, spojený především s nevědomým obsahem a celkem osobnosti. V obrazu se střetávají obsahové opozice (a obraz je jejich kontejner), kdežto symbol je mediátor těchto opozic (Samuels, Shorter, Plaut, 1986, s. 72). Inspirativní aplikaci Jungova pojmu obraz na hudbu (konkrétně ve spojitosti s filmem) podává Nagari (2016). Hudba je mu obrazem psýché, spouštěčem emocí, vnitřní psychické dynamiky znaků a symbolů vědomí a nevědomí. Hudba podle Nagariho sama o sobě neobsahuje konkrétní symbolický obsah, ale je významným externím fenoménem spuštění kreativního procesu imaginace (Nagari, 2016, s. 29-30). Nagari zastává pozici odpůrce hudby jako nositele „mimohudebního“ významu svým přesvědčením, že hudba sama o sobě nic konkrétního není schopna vyjádřit. Vzhledem k antropologické zkušenosti s hudbou může dále konstatovat, že je v ní přítomna spojitost mezi kognitivní a emocionální dimenzí symbolického rázu (Nagari, 2016, s. 30). Hudba – obraz – je složena z archetypického nevědomého obsahu, stejně tak individuálního nebo skupinového znakového systému, postižitelného vědomím, kulturou, kognitivními schopnostmi člověka (Nagari, 2016, s. 132). 

Z hlediska teorie archetypů jsou podstatou klasických hudebních forem artificiální hudby, ale i nových formotvorných (tektonických) principů hudby soudobé, archetypické formy, projevující se v invariantním základu několika fundamentálních tektonických principů hudby jako je identita, kontrast, variace apod.[11] Dále se zaměřím na symbolickou funkci hudby. Pokud teoreticky přijmeme hudbu jako projev archetypu, psychická energie hudby zůstane nevyužita, jestliže k ní nebudeme adekvátně přistupovat. Pokusit se interpretovat potencionální archetypický význam hudby znamená k ní zaujmout symbolický postoj. V této specifické situaci „naladění“ našeho vědomí a jeho otevřenosti k archetypické energii je možné dialogicky s osobními a kolektivními obsahy (ve smyslu kulturních manifestací archetypů jako kulturních motivů) rozvinout střetávání vědomého a nevědomého k rozvinutí skrytých potencí naší psýché. Symbolický postoj můžeme nalézt k hudebním projevům s hlubokým smyslem, který vyvěrá z tvořivé komunikace se symboly nevědomí. Müller (2006, s. 396) poukazuje na skutečnost, že i když symboly mají svůj původ často v obrazných, vizuálních formách, „symbolický účinek však může získat nebo se symbolem může stát prakticky každý vnímatelný vjem – následnost tónů, slovo, gesto, vůně, tělesný vjem (…) dotek.“ Tzn. že konkrétní hudební útvar (hudební motiv, akordický spoj, barva, tektonické řešení…) může v symbolickém postoji jedince nabýt archetypického významu.[12] Individuální zvýznamňování symbolického potenciálu hudbu, s přihlédnutím k její významové neurčitosti, se během analýzy a interpretce hudby projevuje jedinečností sdělení, jež ale ve svém souhrnu budou směřovat k opisnému označení tušeného archetypického významového jádra. Hermeneutickým důsledkem a metodologickým poznatkem uvedeného je skutečnost, že i když se různé (verbální) intepretace hudby ve svých významech budou často odlišovat v závislosti na kultuře, zkušenosti či kvalitách daného člověka, v konečném důsledku vytvářejí významový „shluk“, kroužící kolem centra daného archetypu v jeho různorodých manifestacích. Pro archetypické symboly je signifikantní analogičnost jejich projevů. Existence množství těchto verbálních reflexí konkrétní hudební skladby je projevem přítomné symbolické bohatosti a energie.[13] V tomto ohledu je postulovaný symbolický postoj k hudbě značně relativní, ke značné kanalizaci významu (zde spíše ve významu znakovém) a smyslu archetypických symbolů hudby může docházet v oblasti interpretace kulturně a historicky podmíněných a konvencionalizovaných námětových motivů v umění.[14]

Závěr

Symbolický proces se odehrává v obrazech a skrze obrazy (Samuels, Shorter, Plaut, 1986, s. 145). Vnímáním obrazů a jejich reflexí se realizuje imaginativní východisko hudby a rozvoje psychických schopností interpreta. Symbolický aspekt hudby se projevuje v zaujetí symbolického postoje, který umožňuje zachytit její archetypický obsah. Stejně důležité je i chápání hudby jako symbolického obrazu psýché. Nezohledňováním této symbolické dimenze hudby se redukuje její podstata na organizovanou zvukovou strukturu technicistního rázu. Opomíjením symbolického rozměru hudby jako obrazu psýché se dopouštíme redukce hudby na znak se všemi negativními důsledky. Nastínění možných významů a problémů pojmu archetyp a symbol v hudbě poukázalo na závažné důsledky v oblasti metodologie hudební analýzy a hudební estetiky, totiž zohlednění role nevědomí v holistické a psychoanalytické percepci hudby (srov. Fujak, 2005). Uplatnění aplikace pojmů analytické psychologie v případě archetypu, obrazu a symbolu na hudbu nachází své smysluplné využití především v oblasti výzkumu imaginativního východiska humanitních věd.[15]

 

Literatura

ADAMENKO, Victoria. 2007. Neo-mythologism in music: from Scriabin and Schoenberg to Schnittke and Crumb. Hillsdale, NY: Pendagon Press. ISBN 978-15-764-7125-8.

CAMPBELL, Joseph. 2000. Tisíc tváří hrdiny. Archetyp hrdiny v proměnách věků. Praha: Portál. ISBN 80-7178-354-4.

FUJAK, Július. 2005. The Modus of (Un)Consciousness in Music Perception. In: Musical Correla(c)tivity: notes on Unconventional Music Aesthetics. Nitra: Institute of Literary and Artistic Communication, Faculty of Arts, University of Constantine the Philosopher in Nitras, s. 69–85. ISBN 80-8050-8704.

JUNG, Carl Gustav. 1966. The Spirit in Man, Art & Literature. Princeton: Princeton University Press.

JUNG, Carl Gustav et al. 1968. Man and his Symbols. New York: Dell Pub. ISBN 978-0-440-3518-32.

JUNG, Carl Gustav. 1970. Mysterium Coniunctionis. Collected Works of C. G. Jung, Volume 14. Princeton: Princeton University Press. ISBN 978-0-691-09766-4.

JUNG, Carl Gustav1971. Psychological types. Collected Works of C. G. Jung, Volume 6. Princeton, N.J.: Princeton University Press. ISBN 978-0-691-0977-01.

JUNG, Carl Gustav. 1993. Analytická psychologie. Její teorie a praxe. Tavistocké přednášky. Praha: Academia. ISBN 80-200-0480-7.

JUNG, Carl Gustav. 1997. Archetypy a nevědomí. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1997. ISBN 80-858-80-16-4.

JUNG, Carl Gustav. 2001. Obraz člověka a obraz boha. Výbor z díla IV. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 2001. ISBN 80-858-80-23-7.

KOZEL, David. 2012. Antický hudební mýtus. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta. ISBN 978-80-746-417-2.

KOZEL, David. 2016. Mythological Archetype in Music and Principles of its Interpretation. International Review of the Aesthetics and Sociology of Music. 47(1) 3–15. ISSN 0351-5796.

MAYO, Donald H. 1995. Jung and aesthetic experience: the unconscious as source of artistic inspiration. New York: P. Lang. ISBN 0820427241.

MÜLLER, Lutz. 2006. Symbol. In: MÜLLER, Lutz a Anette MÜLLER, eds. 2006. Slovník analytické psychologie. Praha: Portál, s. 396–397. ISBN 80-7178-863-5.

MÜLLER, Lutz a Anette MÜLLER, eds. 2006. Slovník analytické psychologie. Praha: Portál. ISBN 80-7178-863-5.

NAGARI, Benjamin. 2016. Music as image: analytical psychology and music in film. New York: Routledge. ISBN 11-3885-325-9.

PALMER, Anthony J. 1997. Music as an Archetype in the ‘Collective Unconscious’: Implications for a World Aesthetics of Music. Dialogue and Universalism. VII(34) 187–200. ISSN 1234-5792.

RASCHE, Jörg. 2006. Hudba. Heslo in MÜLLER, Lutz a Anette MÜLLER, eds. 2006. Slovník analytické psychologie. Praha: Portál. ISBN 80-7178-863-5.

ROWLAND, Susan, ed. 2008. Psyche and the arts: Jungian approaches to music, architecture, literature, film and painting. New York: Routledge. ISBN 978-04-1543-836-0.

SAMUELS, Andrew. 1986. Jung and the Post-Jungians. London: Routledge. ISBN 9780415059046.

SAMUELS, A, B. SHORTER a F. PLAUT. 1986. A critical dictionary of Jungian analysis. New York: Routledge & Kegan Paul. ISBN 07-102-091-50.

VAN DEN BERK, Tjeu, 2012. Jung on art: the autonomy of the creative drive. New York: Routledge. ISBN 04-156-1028-1.

 

Music as an Archetypical Symbol

Abstract: The essay deals with meaning of notions symbol and archetype in analytical psychology by Carl Gustav Jung and tries to outline their aplications in the field of musicology and music aesthetics. Music is interpreted as a psychic image of the collective unconscious. It is possible to reveal an archetypical content of music via the symbolic attitude to music structure and via the cultural meaning amplification. Taking into account the symbolic meaning in music during the interpretation and the creative art process makes posssible to unfold a richness of meaning and imaginative skills of the interpreter.  

Key words: Carl Gustav Jung, archetype, symbol, sign, music, interpretation, collective unconscious, art, creative process

 

Autor:

PhDr. David Kozel, Ph.D.

katedra hudební výchovy, Pedagogická fakulta, Ostravská univerzita

E-mail: david.kozel@osu.cz

 

The paper is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.

 

[1] Bližší přehled včetně souhrnů novější literatury podávají např. následující monografie a studie: (Adamenko, 2007; Kozel, 2012; Kozel, 2016).

[2] Část obsahů kolektivního nevědomí se během života člověka nikdy nestane vědomou, některé obsahy ale mohou zprostředkovaně působit na vědomí a postupem času se stát vědomými.

[3] Jungem nejdříve nazývány praobrazy, motivy nebo dominanty kolektivního nevědomí.

[4] Srov. následující citaci: „Je tolik archetypů, kolik je typických situací v životě. Nekonečné opakování vštípilo tyto zkušenosti do psychické konstituce nikoli ve formě obrazů, jež by byly naplněny obsahem, nýbrž zprvu jako formy bez obsahu, které toliko představují možnost určitého typu chápání a jednání“ (Jung, 1997, s. 155). Těmto „typickým situacím v životě“ odpovídají jednotlivé typy archetypů, které Jung ve svém díle konkretizuje a interpretuje.

[5] Jungovo označení „znakové“ se primárně a negativně nevztahuje k sémiotické tradici např. u Ch. S. Peircea, chápající symbol jako druh znaku.

[6] Opozice se vztahují k vědomému – nevědomému, individuálnímu – kolektivnímu, introverzi versus extraverzi, funkcím vědomí (myšlení versus cítění, vnímání versus intuice), funkcím archetypů (zde lze uvést protikladné a zároveň komplementární funkce archetypů anima – animus).

[7] Z hlediska analytické psychologie mají existenční prioritu symboly, ze kterých se sekundárně v kultuře stávaly znaky. Na druhou stranu se ze znaků mohou pro jedince stát i symboly, záleží zde na „znakovém“ či „symbolickém“ přístupu ke skutečnosti.  

[8] Charakteristickým příkladem je archetyp hrdiny svou symbolizací rozšíření vědomí a individuace (viz Campbell, 2000).

[9] Jungiánskými postupy při intepretaci jsou např. aktivní imaginace, amplifikace, analýza komparativního materiálu archetypických obrazů.   

[10] Zde bychom mohli uvažovat o označení hudby jako antropologické konstanty.

[11] Archetypických principů hudby je teoreticky možné značné množství, jejich identifikace záleží na daném kulturním prostředí a stylových aspektech hudebních kultur.  

[12] V textu se zaměřuji na analýzu postoje interpreta hudby ve smyslu jejího verbálního výkladu. Symbolická situace ale může nastat také v případě tvůrčí činnosti skladatele či interpreta jako výkonného umělce, posluchače hudby, tanečníka atd.

[13] Hudba je symbolickým obrazem stejně jako verbální vyjádření o ní. Dochází zde k převodu jednoho obrazného vyjádření do druhého.

[14] Příkladem mohou být archetypické motivy hudby jako smrt, láska, tematizovaní vztahových situací a postav, motivy života, růstu a odumírání, přírodní reálie atp. Personifikaci archetypických symbolů můžeme nalézt v textových složkách vokální hudby (často jde o mytologická či obecně symbolické libreta, texty písní apod.).  

[15] Uveďme hlubinnou hermeneutiku, existenciální hudební sémiotiku, hudební naratologii nebo výzkum neomytologismu v hudební kultuře 20. a 21. století.

Jak citovat tento článek:
KOZEL, David . 2018. Hudba jako archetypický symbol . Kultura, umění a výchova, 6(1) [cit. 2018-04-27]. ISSN 2336-1824. Dostupné z: http://www.kuv.upol.cz/index.php?seo_url=aktualni-cislo&casopis=15&clanek=178.
Zobrazit všechny články

design: © tch 2018 | web: © OlomouckéWeby.cz 2018OlomouckéWeby.cz | Tvorba webových stránek, webdesign

ISSN 2336-1824