Barbora Řebíková
Barbora Řebíková
Teoretická studie

Estetický kognitivismus

Barbora Řebíková

Text představuje teoretický směr vycházející z předpokladu, že umění je hodnotné coby zdroj poznání, jež bývá označován jako estetický kognitivismus. Nejčastěji se toto označení používá pro teorie anglo-amerických autorů druhé poloviny 20. století. V textu je ukázána spletitá diskuse týkající se druhů poznání, jež můžeme z umění získat a způsobů, jimiž ho umění může poskytovat. O shrnutí velkého množství témat, která estetický kognitivismus nabízí, se pokusil Berys Gaut. Jeho text „Art and Knowledge“ poskytuje přehledné shrnutí základních myšlenkových pozic zkoumaného přístupu k umění a také jeho nedostatků, na něž upozorňují teoretici, jež kognitivní funkci umění zcela či zčásti popírají. Text Beryse Gauta je představen a využit jako logická osa přehledu současných teorií. Autor se v textu snaží o vyčerpávající výčet témat a argumentů na obou názorových stranách a dopouští se proto velkého zjednodušování a schematičnosti. Uvedený text je proto nejen představen, ale také kriticky rozveden a doplněn.

Klíčová slova: estetický kognitivismus, estetický anti-kognitivismus, umění, vědění, epistemická otázka, estetická otázka

 

1 Úvod

Převážná část textu je soustředěna na představení estetického kognitivismu v rámci anglo-americké estetiky druhé poloviny 20. století, některých námitek proti němu a stručné rozvedení argumentů na obou názorových stranách. Neaspiruje na širší ukotvení estetického kognitivismu do dějin teorie umění a neodkrývá proměny jeho významu v jednotlivých epochách. Přesto se v závěru a mimo hlavní záměr a cíl text pokouší zjistit, zda je tento směr v současné teorii umění aktuální a zda může být pro teorii současného umění přínosným. Současný umělecký provoz klade na téma poznání nebývalý důraz, jak o tom svědčí řada obratů, ke kterým zde došlo. Zaměření na kognitivní předpoklady diváků a jejich informovanost je dnes nebývalé a současný umělecký provoz vyvíjí mimořádnou snahu o aktivní zapojení diváků do uměleckého dění. Z důvodu vnímavosti k aktuálnímu dění lze zaměření na vztah umění a poznání považovat za teoreticky podstatné a zajímavé. Estetický kognitivismus je směr, který tento vztah staví do centra svého zájmu, a proto se ho pokusíme zevrubně představit. Rovina poznání, na který současný provoz klade takový důraz – poznání, jež se váže k divákovi – však zůstává estetickým kognitivismem zanedbána, i když ne zcela nepovšimnuta. Estetický kognitivismus se mnohdy blíží teorii textu a zaměřuje se na literární umění, bohužel se však již neblíží recepčním literárním teoriím a nezohledňuje roli recipienta při recepci uměleckého díla, kterou tak vehementně zdůrazňuje současný umělecký provoz. K „obratu k divákovi“ v rámci estetického kognitivismu zatím ještě nedošlo a jeho přínos pro teorii současného umění tak spočívá především v možnosti odhalení typu poznání, jež nám ze současného umění plyne, spíše než v odhalení poznání, jímž bychom měli disponovat, abychom dnešnímu umění rozuměli. Přesto je tento směr pro teorii současného umění důležitým vodítkem. Zabývá se stejným vztahem – umění a poznání – a ukazuje rozmanitost a šíři podob, jichž zkoumání tohoto vztahu může nabývat.

Označení estetický kognitivismus se nejčastěji používá pro teorie anglo-amerických autorů druhé poloviny 20. století.[1] Základy estetického kognitivismu stojí na předpokladu, že umění je hodnotné coby zdroj poznání. Diskuse se týkají především druhů poznání, jež můžeme z umění získat a způsobů, jimiž nám ho umění poskytuje. Základní otázka estetického kognitivismu zní, je umění zdrojem poznání? Všichni zastánci tohoto směru na ni odpovídají kladně a sdílejí přesvědčení, že se z umění můžeme něčemu naučit. Odpovědi na další otázky, čemu se díky umění učíme a jakým způsobem, se však již natolik liší, že vytvářejí velice barvitý a rozmanitý teoretický proud. Teorie nabízené tímto směrem se téměř výhradně soustřeďují na typ poznání, jež se váže k uměleckému dílu a jeho vlastnostem, tj. k poznání, které můžeme z umění získat. Ostatní typy poznání, jako například to, jež se pojí s autorem (poznání, jež musí mít autor, aby mohl umělecké dílo vytvořit) či poznání, jež se pojí s divákem (poznání, jež musí mít divák, aby mohl uměleckému dílu rozumět), zůstávají estetickými kognitivisty víceméně bez povšimnutí.           

Existence estetického kognitivismu coby svébytného proudu v teorii umění ukazuje, že zkoumání umění ve vztahu k poznání je pro teorii umění jednou z možných cest teoretického přístupu. Šíře a rozmanitost jednotlivých myšlenek a bohatá diskuse pak dávají tušit, že cestou pečlivě vyšlapanou a udržovanou. Představením estetického kognitivismu ukážeme konkrétní „systém“ teoretického zkoumání umění skrze pojem poznání a naznačíme šíři a různorodost témat, kterými se lze v rámci vztahu umění a poznání zabývat. Nepůjde v první řadě o „diskusi“ s kognitivismem, o obhajobu či vyvracení argumentů, jimiž proponenti uváděného směru dokazují svá tvrzení, ani o vyčerpání témat, která estetický kognitivismus nabízí. Půjde nám o představení důležitého směru v rámci teorie umění. Přesto se pokusíme jednotlivé teze i celý směr představit podrobně a kriticky.

O shrnutí velkého množství témat, která estetický kognitivismus nabízí, se pokusil Berys Gaut. Jeho text „Umění a poznání“ poskytuje přehledné shrnutí základních myšlenkových pozic zkoumaného přístupu k umění a také jeho nedostatků, na něž upozorňují teoretici, jež kognitivní funkci umění zcela či zčásti popírají. (Gaut, 2003) Text Beryse Gauta představíme a využijeme jako logickou osu přehledu současných teorií. Autor se v textu snaží o vyčerpávající výčet témat a argumentů na obou názorových stranách a dopouští se proto velkého zjednodušování a schematičnosti. Argumenty stručně uvádí, aniž by je rozváděl či reflektoval jejich předpoklady a důsledky. Jedná se o text popisný a nikoli polemický. V případě výčtu druhů poznání je popisnost a absence kritického zhodnocení nejvýraznější. V části, v níž Berys Gaut představuje kritiku kognitivismu, se již objevují autorovy vlastní myšlenkové vklady a názory. Uvedený text se pokusíme nejen představit, ale také kriticky rozvést a doplnit.    

2 Epistemická a estetická otázka

Berys Gaut rozděluje kognitivisty na dvě skupiny podle toho, jakou otázku si v rámci svého zaměření kladou. Velká část současné debaty se podle něj zabývá klasickou formou otázky, zda umění může poskytovat divákům poznání. Autor ji nazývá otázkou epistemickou (epistemic question) a všichni proponenti estetického kognitivismu na ni dle něj odpovídají kladně. Přes zdánlivou jednoduchost tázání i odpovědi se nejedná o banální tvrzení a nabízené teorie se velmi různí podle toho, jaký druh poznání nám dle nich umění poskytuje. Otázka, kterou se zabývá druhá skupina proponentů tohoto směru, se týká souvislosti kognitivní a estetické hodnoty díla a Berys Gaut ji nazývá otázkou estetickou (aesthetic question).

Úvodní dělení lze považovat za orientační (některé autory je možné zařadit do obou skupin zároveň) a také v něm není (nyní ani později) vysvětlen význam (či způsob užití) pojmů estetická a kognitivní hodnota díla. Tyto hodnoty autor odděluje bez bližšího vysvětlení v celém textu. Zde je možné namítnout, že Berys Gaut zcela opomíjí důležité otázky týkající se rozlišení estetické a kognitivní hodnoty díla a podceňuje nezbytnost vysvětlení jejich významů. Náznak vlastního názoru na vztah těchto hodnot nabízí v samotném závěru textu, kde tvrdí, že schopnost poskytovat nám poznání je v některých případech také estetickou předností umění.[2] Nevysvětluje už však, ve kterých případech tomu tak je a v důležitějším ohledu, ve kterých tomu tak není. Autor se nepouští do řešení náročnějších a komplexních estetických témat jako je například „estetický zážitek“ a jeho význam pro osobnost člověka. Nijak se nedotýká (stejně jako všichni autoři, které zmiňuje) problematiky samotného smyslu estetických zážitků či jejich důležitosti pro člověka, pro jeho sebepoznání nebo pro možnost jeho změny. Celkový seznam druhů poznání a témat, jež autor v textu shrnuje, se může z pohledu kontinentální filosofické tradice jevit ploše a jednostranně. Přesto se je pokusme přiblížit s upozorněním, že se jedná o text z oblasti anglo-americké filosofické provenience, kde je estetický kognitivismus coby směr postavený na zkoumání vztahu umění a poznání doma.               

3 Druhy poznání

Autor uvádí sedm kognitivisty tematizovaných druhů poznání. Svá tvrzení dokládá jedním či dvěma argumenty, které mají jeho výčet potvrdit. Popisu těchto druhů věnuje necelé dvě strany textu, což ukazuje jednak to, že jejich obhajobu nepovažuje za příliš důležitou a existenci za víceméně samozřejmou a za druhé, že tento výčet je jen odrazovým můstkem pro teoretické úvahy představené v částech týkajících se kritiky estetického kognitivismu. Pokusme se jednotlivým druhům poznání věnovat o něco více pozornosti a nalézt argumenty, které by jejich existenci potvrdily nebo by ji mohly, v podobě uváděné Berysem Gautem, zpochybnit. Stále však půjde o výčet, který se sice pokusíme představit o něco plastičtěji než autor, avšak rozvinutější úvahy naleznou své místo až při představení námitek anti-kognitivistů.  

První typ poznání autor charakterizuje jako poznání, jež se úzce váže k oblasti literatury a týká se znalosti významů pojmů, jež užíváme. „Za prvé, někteří proponenti estetického kognitivismu se domnívají, že především literatura nám poskytuje určitý typ filosofického poznání, kterým je znalost pojmů, jež užíváme. Konkrétně jde o pojmy morální, například pojem sympatie.“ (Gaut, 2003, s. 437) Z řad kognitivistů vybírá Berys Gaut pro tento typ poznání Marthu Nussbaum. Podle této autorky nám filosofie může nabídnout jen nástin významu určitých pojmů. Například nástin pojmu „dobrý život“. K úplnému pochopení toho, co znamená „dobrý život“ a konkrétních požadavků, jež na nás životní situace kladou, potřebujeme dle autorky morální vizi, jež můžeme získat pouze z literárních děl. Prvním typem poznání, jenž Berys Gaut v teoriích estetického kognitivismu objevuje, je tedy „pojmová znalost“ či znalost pojmů. Získat ji můžeme z literárních děl, která nám mají umožňovat lépe a plněji pochopit, „oživit“ pojmy a schémata (dle Beryse Gauta především morální pojmy a schémata), jež nám nabízí například filosofie.

Možností získat poznání z literárních děl se důkladně zabývá literární věda, jejíž přínos a výsledky autor v textu nijak nezohledňuje.[3] Epistemologie literatury (či kognitivní naratologie) důkladně zkoumá způsoby a podmínky, za nichž literatura obohacuje naše poznání a popisuje prostředky (tvorba fikce, stavba příběhů, modelování, myšlenkové experimenty, ozvláštnění apod.[4]), které má literatura k dispozici.[5] Tento typ poznání je tematizován a zkoumán i jinými disciplínami a lze jej proto považovat za teoreticky přitažlivý a Gautovu tezi o jeho existenci za plausibilní. Domnívám se však, že prvně uváděný typ znalosti se neomezuje jen na morální pojmy a získávání morálních vizí, jak Berys Gaut uvádí, ale týká se obecně znalostí, jež můžeme z literatury získat.

Další typ poznání, kterým se kognitivisté zabývají, je „vědění o možnostech“ (knowledge of possibilities). „Jiní zastánci estetického kognitivismu tvrdí, že umění nám může poskytovat vědění o možnostech, například toho, jak může být nějaká situace interpretovaná, jak může na někoho působit apod.“ (Gaut 2003, s. 437) Toto vědění někteří teoretici charakterizují jako vědění o tom, že existují různé způsoby výkladu jedné a téže situace či jako vědění o tom, že stejná událost může na různé lidi působit různými způsoby. I zde se můžeme nejčastěji setkat s příklady z literatury. Uváděný román Iana McEwana Pokání má ozřejmit, jak může být jistý sled událostí vnímán různými lidmi naprosto odlišně. (McEwan, 2008) V díle jedenáctiletou dívkou, její starší sestrou a jejím milencem. Následky různých pohledů na stejnou věc jsou v tomto případě katastrofální. Dle zastánců kognitivismu nám umění umožňuje uvědomit si, že tato možnost či hrozba různých výkladů existuje a poskytuje nám o tom jistý druh vědění. Toto vědění pak můžeme využít k tomu, abychom případným následkům protichůdných interpretací dokázali předejít či o nich alespoň věděli. O podobném druhu znalosti píše například Hilary Putnam.(Putman, 1978) Putnam toto poznání popisuje jako „vědění o možném“ (knowledge of a possibility) a má na mysli spíše poznání na základě možného než vědění o existenci různých možností výkladu.[6]

Vedle vědění o existenci různých možností výkladu je dle Beryse Gauta možné objevit i typ poznání, který lze charakterizovat jako poznání toho, co skutečně jest a nikoli toho, co je pouze možné.[7] „Někteří kognitivisté však trvají na tom, že umění nám neposkytuje znalosti o tom, co je pouze možné, ale o tom, co skutečně jest.“ (Gaut, 2003, s. 437) Autor na tomto místě upozorňuje na prohlášení Sigmunda Freuda, který trval na tom, že mnoho z jeho myšlenek je obsaženo v Shakespearových hrách. Domnívám se, že pokud byl Freud přesvědčen o tom, že popisuje skutečný stav věcí a nacházel-li své myšlenky v díle Williama Shakespeara, mohl umění považovat za hodnověrný zdroj poznání o lidské přirozenosti.[8] Přesto považuji takto charakterizovaný typ poznání za problematický. Odpověď na otázku, co skutečně jest, či jaká je pravá podoba skutečnosti, není jednoznačná a předem daná. Hledání pravé podoby skutečnosti není snadné (ne-li přímo marné) a je přinejmenším stejně náročné jako zkoumání, zda nám umění může právě takové poznání poskytovat. Považovat skutečnost za danou a v umění pouze prezentovanou pokládám za značně omezený výkladový model umění i skutečnosti.[9]  Přesto je i tento typ poznání kognitivisty tematizován a zpracováván a v diskuzích o roli poznání v umění má své místo.

Další typ poznání uvedený Berysem Gautem je „praktická znalost“. „Kognitivisté se někdy odklánějí od pojmových a výrokových znalostí a tvrdí, že umění nám může poskytovat znalosti praktické. Znalosti toho, jak určité věci vykonat.“ (Gaut, 2003, s. 438) Někteří kognitivisté tak trvají na tom, že umění nám může poskytovat praktickou znalost. Znalost toho, jak konkrétní věc vykonat. Zde poněkud předběhněme a uveďme rovnou argument odpůrců kognitivismu, kteří podle mého názoru správně poukazují na to, že pokud by někdo praktickou znalost získanou uměním skutečně aplikoval do reálného života, mohl by zjistit, že se jedná o znalost zdánlivou. Lze také namítnout, že pokud by kognitivisté redukovali umění na praktické návody, museli by být také schopni teoreticky obhájit rozdíl mezi uměním a instruktážní příručkou, ze které by bylo navíc možné tento typ poznání získat pravděpodobně lépe.

Šestý druh poznání, který autor uvádí, spočívá dle něj ve schopnosti umění odhalovat nám pravý význam některých událostí. „Někteří kognitivisté tvrdí, že umění nás může naučit odhalit pravý význam událostí a trvají na tom, že tato znalost je odlišná od jiných druhů znalostí.“ (Gaut, 2003, s. 438) Uvedený zástupce tohoto názoru je R. W. Beardsmore, který tvrdí, že literatura může někomu pomoci najít smysl v událostech, ve kterých ho předtím postrádal. Beardsmore uvádí dva příklady, na kterých tuto schopnost umění ilustruje. Prvním je životní zkušenost zakladatele utilitarismu Johna Stuarta Milla. J. S. Mill po svém nervovém zhroucení údajně opět nalezl smysl života díky četbě Williama Wordswortha. Druhým příkladem je zkušenost Edwina Muira, který se prý vyrovnal se svým špatným dětstvím až díky vlastní literární tvorbě. Umění má podle Beardsmora schopnost poskytovat nám poznání významu a smysluplnosti těch událostí, které pro nás předtím smysl postrádaly, a trvá na tom, že tento druh znalosti je odlišný ode všech ostatních druhů znalostí a můžeme ho získat pouze díky umění. (Srov. Beardsmore, 1973)

Posledním druhem poznání, který ve svém článku Berys Gaut uvádí, je „zkušenostní znalost“ či „virtuální zkušenost“. „Někteří kognitivisté tvrdí, že umění nám poskytuje empirickou, zkušenostní znalost. Znalost toho, jaké je to být zamilován nebo trpět ztrátou dítěte apod. Umění nám ji poskytuje tím, že rozšiřuje naše znalosti o události, které bychom nezažili nebo nepocítili. Jedná se tedy o jakýsi druh ‚virtuální zkušenosti‘, na které se zkušenostní znalost zakládá.“ (Gaut, 2003, s. 438) Tento druh znalosti lze srovnat s poznáním, jež můžeme získat z fiktivního díla a souvisí s ním celá teoreticky bohatá oblast fikce a fikčních světů. Téma fikce je dnes bohatě teoreticky zpracovávané a není naším cílem a záměrem jej zde rozvádět.[10] Tezi o existenci tohoto typu poznání však můžeme opět prohlásit za plausibilní, teoreticky přitažlivou i pro jiné autory a disciplíny a ukončit tak Gautův výčet druhů poznání přitakáním, tak, jak jsme ho začali.

Tímto výčet druhů znalostí, jimiž se kognitivisté dle Beryse Gauta zabývají, končí. Připomeňme, že se jedná o autora anglo-americké filosofické tradice, který shrnuje výsledky zkoumání svých kolegů. V tradici kontinentální filosofie lze nalézt množství konceptů, které by uvedené rozšířily či upravily. (Možnosti fenomenologie, výsledky zkoumání uvedených literárních věd, téma – či fenomén – fikce, Adornovo pojetí „non-konceptuálního“ poznání, tematizace možnosti sebepoznání díky umění, zkoumání „vnitřního světa“ uměleckého díla, využití možnosti reagovat na jeho „nepředmětné“ výzvy a další konstrukty kontinentální filosofie.) Ve vztahu k uvedenému způsobu myšlenkové práce (výstavba teorie v rámci jednoho, případně několika, článků, argumentace založená na systému odpovědí a reakcí na jiný text, diskuse vedená napříč články, víra v možnost rozpracování a vylepšení navrhované teze) se však tyto přístupy jeví jako myšlenkové modely odlišného světa myšlení, jako jiné způsoby přístupu ke stejnému tématu. Srovnávání myšlenkových přístupů obou táborů ke zvoleným tématům, resp. k uvedeným typům poznání není cílem textu. Cílem je představit estetický kognitivismus a jeho způsob zkoumání vztahu umění a poznání. Přidržme se proto započatého postupu a představme nyní kritiku pozic estetického kognitivismu, která tento směr ukáže i z jiných perspektiv a vykreslí tak jeho věrnější podobu.  

4 Estetický anti-kognitivismus

Berys Gaut shrnuje námitky proti estetickému kognitivismu do čtyř skupin. I zde se dopouští značného zjednodušování. Argumenty anti-kognitivistů nerozvádí a do jednotlivých skupin je rozřazuje jaksi „nahrubo“. Uvedení teoretici jsou zařazeni do jedné i více skupin na základě jednoho autorem vybraného argumentu vytrženého z celku propracovanější kritiky. Autor nesleduje celé argumentační linie vybraných teoretiků a nepředstavuje je v celé jejich šíři. Na druhou stranu, je zcela zřejmé, že to není jeho záměrem a cílem. Čtenáře „uvádí do obrazu“ o možných námitkách proti zkoumanému teoretickému proudu. Nic více, avšak také o nic méně. Jeho zobecňující přehled považuji pro naše omezené potřeby za dostačující. Ovšem za předpokladu, že se jeho představení pokusíme provést kriticky a s vlastními doplněními.

První typ námitek se dle autora zakládá na předpokladu, že veškeré poznání je konceptuální a je možné ho převést do základní výrokové formy. „Za prvé bychom měli zvážit, že ačkoli diváci mohou hovořit o možnosti učit se z umění, nejsou v zásadě schopni říci, co se vlastně naučili, nebo toho schopni jsou, ale to, co zmiňují, jsou naprosté banality. Toto zjištění probouzí vážné pochybnosti o tom, zda se opravdu naučili něco, co vůbec stojí za zmínku.“ (Gaut, 2003, s. 439) Zástupcem této skupiny je dle autora Jerome Stolnitz, podle kterého nás díla literatury obohacují pouze o banální zjištění. Důkazem, který Gaut uvádí, je Stolnitzova řečnická otázka, již lze parafrázovat takto: co jiného nás Pýcha a předsudek učí jiného kromě existence banální, tvrdohlavé pýchy a ignorantských předsudků, jež od sebe vzdalují pohledné lidi žijící v Hertfordshiru v Anglii? (Srov. Stolnitz, 1992)

V textu, ze kterého autor vybral pouze tuto pasáž, Jerome Stolnitz pokračuje sérií námitek proti poznání, které nám díla literatury poskytují a kromě zmíněné „banality“ uvádí také jeho omezenou platnost pouze v rámci díla a jeho kontextu a upozorňuje tak na nedostatek jeho obecné platnosti. Pýcha či samolibá arogance (jak Stolnitz interpretuje hybris), o které nás zpravují řecké tragédie, ukazuje dle něj pouze to, že hybris je destruktivní a může ničit. Podle Stolnitze se však už nedovídáme, zda ničit pouze může či musí, zda ničí všechny velké muže historie či jen někoho. Nevíme údajně ani to, kdo tím velkým mužem a hrdinou mimo rámec tragédie je a jak ho poznáme. Zda je to Alkibiadés, Bismarck či Sir Winston není podle Jeroma Stolnitze vůbec jasné. Stejně tak románová tvrzení odhalující „psychologické charaktery“ odkazují dle něj pouze ke slečně Bennetové a panu Darcymu, z čehož nijak nevyplývá, že se vztahují také na všechny či alespoň většinu lidí z masa a kostí. Další podstatná námitka Jeroma Stolnitze tak míří k absenci univerzálnosti poznání, jež nám umění nabízí a jež je dle něj nedílnou součástí významu pojmu poznání. Stolnitzovu kritiku tak můžeme prozatím shrnout do tří bodů: banálnost poznání, jeho omezená platnost a nemožnost převést ho do výrokové formy.

Druhý typ námitek se dle Beryse Gauta týká absence konkrétního způsobu, jímž by nám umění poznání poskytovalo. I když tedy připustíme, že se z umění můžeme něčemu učit, neznamená to, že by existoval nějaký konkrétní způsob předávání poznání, který by mělo k dispozici výhradně umění. Odpůrci kognitivismu dle Gauta argumentují tím, že neexistují žádné charakteristické umělecké pravdy a metody podobné těm vědeckým. A tak zatímco věda disponuje vědeckými experty, metodami a pravdami, jež může poskytovat pouze ona, umění žádné obdobné experty, metody a pravdy, jež by mohly být prostředkovány pouze uměním, nemá. I tento typ námitky či přesněji i tuto konkrétní námitku vznáší Jerome Stolnitz. Jiné autory zde Gaut neuvádí. Stolnitz ji v textu, ze kterého autor čerpá a de facto na něm staví základy svých čtyř typů námitek, uvádí zhruba následovně. Ani metoda poskytování poznání či „umělecké pravdy“ (artistic truth) nejsou tématem seriózní teoretické debaty a jejich tematizace v podstatě nedává smysl. (Srov. Stolnitz, 1992)

Tato námitka dle mého názoru nabízí obhájcům kognitivismu dvě cesty. Za prvé, kognitivisté připustí, že umění nedisponuje svými nenahraditelnými metodami a pravdami a funguje jako jeden z informačních zdrojů. Z uvedené námitky také nijak nevyplývá, proč by mělo být od uměleckého vyjádření, které nám poskytuje nějaký druh poznání, vyžadováno, aby nám poskytovalo nějaké jiné, ode všech ostatních se lišící, poznání, a proč by mělo mít nějakou zvláštní metodu. Za druhé, kognitivisté budou trvat na tom, že poznání poskytované uměním je odlišné ode všech ostatních druhů poznání a že jediná cesta k jeho získání vede skrze umění. Pokud by kognitivisté nelpěli na nezastupitelnosti umění v některých oblastech lidského vzdělání, uvedená námitka by ztratila na vážnosti. Berys Gaut zde zcela správně upozorňuje na to, že existují další hodnoty umění, kvůli nimž se někdo může rozhodnout preferovat literaturu před učebnicemi, a to i tehdy, pokud by neexistovaly žádné od ostatních se lišící umělecké pravdy a poznání. V tomto bodě s autorem souhlasím. Domnívám se, že tento spor obou táborů má společnou základnu v přecenění kognitivní hodnoty umění či dokonce (v případě kognitivistů) její vyzdvižení na hodnotu jedinou. Tím podle mého názoru proponenti obou názorů příliš zužují pohled na umění a redukují jeho smysl na jakýsi nástroj, který by nám měl především a pouze poskytovat poznání a budeme-li vycházet z Gautova výčtu jeho jednotlivých druhů, poznání značně omezené.

Třetí typ námitek dle Beryse Gauta zní následovně: z umění se nemůžeme učit, protože nám neposkytuje žádné informace o aktuálním světě. Romány by měly být čteny tak, jak ve skutečnosti začínají: „představte si, že“ a nikoli „je to tak, že“. Zástupcem této skupiny je Terry J. Diffey se svou citací „jak by mohlo být umělecké dílo důvěryhodné v oblasti faktů, která nám sděluje, když tu ze své podstaty není od toho, aby sdělovalo fakta“? (Gaut, 2003, s. 440) Tato námitka podle mne mimo jiné ukazuje na posun, ke kterému v debatě o umění a poznání došlo, totiž posun od tématu umění k tématu fikce. Námitku, že se „z umění nemůžeme učit, protože nám neposkytuje žádné informace o aktuálním světě“, by bylo možné oslabit prokázáním toho, že fikční svět není nezávislý na světě aktuálním, a tudíž znalost o fikčním světě s sebou může nést poznatky o světě aktuálním. V tomto případě by kognitivní přínos díla nemusel být zpochybňován ani tehdy, pokud by někdo trval na tom, že neexistuje žádné umění, jež by nebylo fikcí, tedy že, všechna umělecká díla jsou fikce. (Srov. Doležel, 2003). V případě opačném, pokud by „všechno umění nebylo dílem fikce“, jak tvrdí Berys Gaut, je možné při obhajování kognitivní hodnoty díla postupovat způsobem obvyklým pro zkoumání kognitivního přínosu dokumentárních filmů, fotoreportáží apod.

Poslední námitka, že umění nám nedokáže poskytovat poznání spolehlivé a pravdivé, je podle mého názoru v jistém ohledu námitkou závažnější. Anti-kognitivisté (i zde se však jedná o námitku Jeroma Stolnitze) podle Beryse Gauta argumentují následovně: „Poznání není pouze záležitostí toho být o něčem upřímně přesvědčen. Naše přesvědčení o platnosti určitého poznání nesmí být získané náhodně, musí být odůvodněné, nebo musí záviset na nějaké epistemické teorii. Musí být spolehlivé, nebo splňovat ještě nějaké další podmínky.“ (Gaut, 2003, s. 441) Odpůrci kognitivismu dle autora upozorňují na to, že umění nedokáže tyto podmínky splnit, a i když je někdo na základě zkušenosti s uměleckým dílem o něčem upřímně přesvědčen, nikdy není oprávněn věřit v platnost svého poznání pouze na základě znalosti uměleckého díla. Tato námitka míří k tomu, že se na platnost a pravdivost našeho poznání do jisté míry spoléháme a jeho spolehlivost je tak vice versa ukotvena v našem přesvědčení o jeho platnosti a pravdivosti. Spolehlivost poznání získaného z uměleckého díla je však podle názoru anti-kognitivistů malá a naše přesvědčení o jeho pravdivosti je neoprávněné.     

4 Závěr

Estetický kognitivismus, jak jsme ho zde představili, je směr v teorii umění, který spatřuje ve spojení umění a poznání cestu zkoumání umění a jeho hodnotu především ve schopnosti poskytovat divákům poznání. Estetický kognitivismus se zabývá především poznáním, jež nám poskytuje umění. Z diskuse zcela vylučuje poznání, jež se váže k umělci a jeho tvorbě i to, jež se váže k divákovi a jeho vnímání umění. Vztah umění a poznání nahlíží jednoznačně. Umění je zdrojem poznání. Umělecká díla rozšiřují naše poznání o světě. Veškeré úsilí pak zmínění autoři věnují vymezení druhů poznání, jež nám umění poskytuje.

Pokud by se teorie estetického kognitivismu zabývaly současným uměním (činí to totiž pouze zcela výjimečně), jejich přínos pro teorii současného umění by mohl spočívat v odhalení kognitivního přínosu tohoto umění, ve formulaci typu poznání, jež nám současné umění poskytuje. V souvislostech, jež se dostávají do popředí zájmu současného světa umění (zaměření na poznání, jež se váže k divákům, „edukativní obrat“, „sociální obrat“, „obrat k divákovi“ apod.), jenž se sice velmi výrazně zaměřuje na vztah umění a poznání, ale na straně poznání se kloní nebývalou měrou k tomu, jež se váže k divákovi, není přínos estetického kognitivismu velký. Současná diskuse teoretiků, jež se vztahem umění a poznání v rámci estetického kognitivismu zabývají a jež vstupují do probíhajících debat, ustrnula v teoretickém prostoru cizelování vytyčených tras a již daných mantinelů, které současné umění zcela přehlíží. Domnívám se, že jejich překročení, a to jak na straně poznání, tak na straně umění, kterým se estetičtí kognitivisté zabývají, by bylo přínosem jak pro současné umění, tak pro tento teoretický směr. Estetický kognitivismus přesto považuji za důležitý směr, který může být při zkoumání současného umění přínosem. Ukazuje totiž, že teoretické spojení umění a poznání je nejen možné, ale také v rámci teorie umění bohatě zastoupené téma, jehož potenciál však není v současnosti dostatečně využíván. Jaké jsou možnosti využití tohoto spojení pro teorii současného umění mimo pevný rámec předpokladu – umění je zdrojem poznání – totiž zůstává zcela mimo zorný úhel hlavního teoretického směru, jež se souvislostí umění a poznání zabývá.

 

Literatura

BEARDSMORE, Richard. 1973. Learning from a Novel. In: VESEY, G. ed. Philosophy and the Arts: Royal Institute of Philosophy Lectures, vol. VI., Macmillan: London, s. 23–46. ISBN 978-1-349-01342-5.

BERKA, Karel a Ladislav TONDL. 1967. Teorie modelů a modelování. Praha: Svoboda.

COHNOVÁ, Doris. 2009. Co dělá fikci fikcí. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-1718-5.

CONOLLY, Oliver a Bashsar HAYDAR. 2001. Narrative Art and Moral Knowledge. The British Journal of Aesthetics. 41(2) 109–124. ISSN 1468-2842.

CURRIE, Gregory. 1998. Realism of Character and the Value of Fiction. In: Levinson, Jerrold, ed. The Oxford Handbook of Aesthetics. Oxford University Press: Oxford, s. 161–181. ISBN 978-01-992-7945-6.

DOLEŽEL, Lubomír. 2008. Fikce a historie v období postmoderny. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-1581-5.

DOLEŽEL, Lubomír. 2003. Heterocosmica, Fikce a možné světy, Praha: Karolinum. ISBN 80-24-607-35-2.

FOŘT, Bohumil a Jiří HRABAL, eds. 2004. Od struktury k fikčnímu světu. Lubomíru Doleželovi. Olomouc: Aluze. ISBN 978-80-972624-0-2.

GAUT, Berys. 2003. Art and Knowledge. In: LEVINSON, Jerrold, ed. The Oxford Handbook of Aesthetics. Oxford University Press: Oxford, s. 436–451. ISBN 978-01-992-7945-6.

GERWEN, von Rob. 2004. Ethical Autonomism. The Work of Art as a Moral Agent. Contemporary Aesthetics. (2). ISSN 1932-8478.

GRAHAM, Gordon. 1995. Learning from Art. The British Journal of Aesthetics. (35) 26–37. ISSN 1468-2842.

HOLLAND, Norman. 1960. Freud on Shakespeare. PMLA. 75(3).

KIERAN, Mathew. 2003. Art and Morality. In: LEVINSON, Jerrold, ed. The Oxford Handbook of Aesthetics. Oxford University Press: Oxford, s. 451–470. ISBN 978-01-992-794-56.

KIERAN, Mathew. 2001. Pornographic Art. Philosophy and Literature. (25) 31–45. ISSN 1086-329X.

KIERAN, Mathew. 2002. On Obscenity: The Thrill and Repulsion of the Morally Prohibited. Philosophy and Phenomenological Research. (64) 31–35. ISSN 1933-1592.

KOBLÍŽEK, Tomáš. 2010. Fenomén fikce. Příspěvek k fenomenologii literatury. Praha: Togga. ISBN 978-80-87258-46-0.

LEVINSON, Jerrold, ed. 2003. The Oxford Handbook of Aesthetics. Oxford: Oxford University Press. ISBN 978-01-992-7945-6.

McEWAN, Ian. 2008. Pokání. Praha: Odeon. ISBN 978-80-207-1254-7.

NOVITZ, David. 2009. Umění, narativ a lidská povaha. Aluze. (3) 27–37. ISSN 1803-3784.

OSOLSOBĚ, Petr. 2013. Umění a ctnost. Brno: Barrister & Principal. ISBN 978-80-7485-015-8.

PAVEL, G. Thomas. 2012. Fikční světy. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-2120-5.

PUTNAM, Hilary. 1978. Meaning and the moral sciences, London: Routledge and Kegan Paul. ISBN-13 978-04-155-809-15. 

ROBINSON, Jenefer. 1995. „L’éducation sentimentale“. Australasian Journal of Philosophy. 73(2). ISSN 1471-6828.

STOLNITZ, Jerome. 1992. On the Cognitive Triviality of Art. The British Journal of Aesthetics. 32(3) 191–200. ISSN 1468-2842.

ZUSKA, Vlastimil. 2002. Mimésis-fikce-distance, k estetice XX. století.  Praha: Triton. ISBN 978-80-725-4285-7.

 

Aesthetic cognitivism

Abstract: The text represents a theoretical tack based on the assumption that art is valuable as a source of knowledge, which is referred to as the aesthetic cognitivism. Most commonly, this designation is used for theories of Anglo-American authors of the second half of the 20th century. The text shows an intricate discussion about the kinds of knowledge we can learn from art and the ways in which art can provide it. Berys Gaut has attempted to summarize a large number of topics that aesthetic cognitivism offers. His text "Art and Knowledge" provides a well-arranged summary of fundamental intellectual positions of studied approach to art as well as its deficiencies, which are pointed out by the theoreticians who completely deny or partly deny the cognitive function of art. The text of Berys Gaut is introduced and used as a logical axis of an overview of contemporary theories. The author tries to get an exhaustive list of topics and arguments on both sides of the opinion and therefore commits to a big simplification and schematics. This said text is therefore not only introduced but also critically elaborated and filled in.

Key words: Aesthetic cognitivism, aesthetic anti-cognitivism, art, knowledge, epistemic question, aesthetic questions 

 

Autorka:

Mgr. Barbora Řebíková

Katedra politologie a filozofie

Filozofická fakulta UJEP

E-mail: rebbarbora@email.cz

 

The paper is licensed under a Creative Commons Attribution Non-Commercial 3.0 License.

 

 

[1] Zastánci estetického kognitivismu jsou například Nelson Goodman, Gordon Graham, David Novitz, Martha Nussbaum, Peter Kivy, David Walsh, R. W. Beardsmore, Noël Carroll, Oliver Conolly, Bashshar Haydar, Mathew Kieran, Eileen John a mnozí další. Filosofové, kteří se vůči kognitivismu vymezují negativně, jsou například Jerome Stolnitz, Terry J. Diffey, Peter Lamarque, Stein H. Olsen, Douglas Morgan a Monroe C. Beardsley. Diskuse teoretiků o kognitivní funkci umění a o tématech spojených s filosofií umění a estetikou je možné sledovat nejen v jednotlivých knihách zmíněných autorů, ale také v časopisech The British Journal of Aesthetics a The Journal of Aesthetics and Art Criticism.

[2] „Kognitivismus totiž nese na bedrech dvojí břemeno. Nejenže musí ukázat, že nám umění může poskytovat skutečné poznání, ale musí také prokázat, že přinejmenším v některých případech je jeho schopnost poskytovat nám takové poznání i jeho estetickou předností.“ (Gaut 2003, s. 449)

[3] Silný zájem o zkoumání vztahu literatury a poznání můžeme sledovat nejen v anglofonní oblasti, na kterou se zaměřujeme, ale také v oblasti frankofonní. Můžeme citovat množství definic „poznávací funkce umění“ či podrobně prozkoumat konkrétní teorii vybraného autora. Cílem textu však není orientovat čtenáře jak v oblasti estetického kognitivismu, tak v oblasti literární vědy či epistemologie literatury. Na tyto teoretické oblasti zde pouze upozorňujeme a přenecháváme vlastnímu zkoumání.       

[4] Zde je možné upozornit na celou řadu autorů, kteří se např. tématem modelů či myšlenkových experimentů v literatuře zabývají. Přehledné shrnutí lze nalézt např. v knize Teorie modelů a modelování. (Srov. Berka a Tondl, 1967).

[5] Epistemologie literatury sdílí stejný předpoklad jako estetický kognitivismus a trvá na tom, že skrze umělecké dílo získáváme poznání. Zaměřuje se však výhradně na literaturu.

[6] Tento typ poznání lze srovnat se znalostí, jež můžeme získat díky fikci či se zkušenostní znalostí nebo virtuální zkušeností, jak uvádí v závěru svého výčtu druhů poznání Berys Gaut.

[7] Jedním z teoretiků, který obhajuje názor, že nás literatura může učit o tom, co doopravdy jest, je David Novitz. Ve svých článcích obhajuje názor, že literární i vizuální umění ovlivňují naše sebepojetí a tím i naši představu o lidské povaze a že individuální osobnostní vzory jsou pouze konstrukcemi vytvářenými podobným způsobem jako umělecká díla. Ukazuje, že umění nám nejen poskytuje poznání toho, co skutečně jest, ale svým způsobem umění tuto skutečnost také vytváří. ( Novitz, 2009)

[8] Sumarizaci Freudových poznámek o Shakespearovi nabízí například Norman N. Holland v článku „Freud on Shakespeare“, kde mj. uvádí, že tato Freudova prohlášení pramení především z jeho nadšeného obdivu básníků a především Shakespeara, kterého považoval za básnického génia. Nicméně ani Berys Gaut ani Norman N. Holland nepovažují Sigmunda Freuda za proponenta estetického kognitivismu. Jedná se o pouhý postřeh dokreslující hájenou pozici. (Srov. Holland 1960)

[9] Polemika by byla na místě s autorem primárního textu a nikoli s Berysem Gautem, který tomuto typu poznání věnuje pouze několik vět. I tomuto typu však budeme věnovat pozornost pouze v rámci jeho představení a nikoli v podobě rozvinuté kritiky.     

[10] (Viz např. Doležel, 2003, Zuska, 2002, Fořt, 2004, Koblížek, 2010, Doležel, 2008, Cohnová, 2009, Pavel, 2012)

Jak citovat tento článek:
ŘEBÍKOVÁ, Barbora. 2018. Estetický kognitivismus. Kultura, umění a výchova, 6(1) [cit. 2018-04-27]. ISSN 2336-1824. Dostupné z: http://www.kuv.upol.cz/index.php?seo_url=aktualni-cislo&casopis=15&clanek=176.
Zobrazit všechny články

design: © tch 2018 | web: © OlomouckéWeby.cz 2018OlomouckéWeby.cz | Tvorba webových stránek, webdesign

ISSN 2336-1824