Jan Slavík
Jan Slavík
Vladimír Chrz
Vladimír Chrz
Alena Nohavová
Alena Nohavová
Editorial

Editorial

Jan Slavík
Vladimír Chrz
Alena Nohavová

Editorial hostujících editorů Jana Slavíka, Vladimíra Chrze a Aleny Nohavové představuje monotematické číslo časopisu Kultura, umění a výchova, jež je věnováno tématům sjednoceným pod pojmem "exprese" a spadajícím do obecnějšího rámce úvah o symbolizaci. Podnětnost a širokou platnost této tematiky výstižně zachytil Ernst Cassirer, když napsal (1996, s. 37): „První problém, s nímž se při analýze jazyka, umění nebo mýtu setkáváme, tkví v otázce, jak lze vůbec učinit jednotlivý smyslový obsah nositelem obecně duchovního významu.“ Citovaná věta vyslovuje základní princip, který je společný pro všechny typy a způsoby symbolizace, ať již se jedná o jazyk, umění nebo kulturu v nejširším smyslu: princip vyjadřování ideje (duchovního významu) prostřednictvím vnímané věci (smyslového obsahu). Mluvíme-li v této souvislosti o expresi, pak zde máme na mysli takové „vyjadřování ideje ve věci“, které zvláštním způsobem propojuje všechny tři složky názvu našeho časopisu: kulturu, umění a výchovu. Exprese totiž člověku poskytuje možnost vyjadřovat a zkoumat obecné duchovní významy, sdílené v celém kulturním společenství, skrze jedinečné soustředění na symbolickou funkci smyslového obsahu, který je výlučným vlastnictvím jednotlivce.

 

Letošní nové číslo časopisu Kultura, umění a výchova je věnováno tématům sjednoceným pod pojmem exprese a spadajícím do obecnějšího rámce úvah o symbolizaci. Podnětnost a širokou platnost této tematiky výstižně zachytil Ernst Cassirer, když v proslulé publikaci Filosofie symbolických forem napsal (1996, s. 37): „První problém, s nímž se při analýze jazyka, umění nebo mýtu setkáváme, tkví v otázce, jak lze vůbec učinit jednotlivý smyslový obsah nositelem obecně duchovního významu.“ Citovaná věta vyslovuje základní princip, který je společný pro všechny typy a způsoby symbolizace, ať již se jedná o jazyk, umění nebo kulturu v nejširším smyslu: princip vyjadřování ideje (duchovního významu) prostřednictvím vnímané věci (smyslového obsahu).

Mluvíme-li v této souvislosti o expresi, pak zde máme na mysli takové „vyjadřování ideje ve věci“, které zvláštním způsobem propojuje všechny tři složky názvu našeho časopisu: kulturu, umění a výchovu. Exprese totiž člověku poskytuje možnost vyjadřovat a zkoumat obecné duchovní významy, sdílené v celém kulturním společenství, skrze jedinečné soustředění na symbolickou funkci smyslového obsahu, který je výlučným vlastnictvím jednotlivce. Jinými slovy, exprese dává příležitost objevovat, co je pro lidi společné, prostřednictvím smyslového – obrazného – vyjádření jedinečné autorské zkušenosti. Tím je exprese výjimečná mezi všemi ostatními typy symbolizace a v tom se též skrývá její účinnost při propojování kultury, umění a výchovy. Do výchovy totiž vstupuje člověk jako jednotlivec, který se má stát součástí kulturního společenství, tj. přizpůsobit se tomu, co je společné, ale současně má zůstat „umělcem-tvůrcem“: neztratit svou autorskou osobitost. Exprese mu k naplnění tohoto cíle poskytuje nejlepší kulturní východisko, jehož hodnotu pochopí každý, kdo někdy tvořil anebo soustředěně vnímal expresivní dílo – v něm člověk dokáže být autentickým a svobodným původcem svých činů a duševních hnutí, i když se podřizuje obecným pravidlům zprostředkovaným kulturou, nebo se vůči nim, aniž se jim dokáže vyhnout, kriticky vymezuje.

Autor expresivního vyjádření usiluje o co nejvýstižnější výraz pro své téma a používá k němu smyslovou formu v mnoha podobách: zvuk, barvu, tvar…  Proto jsou expresivní díla tak citlivá na nejjemnější proměny podoby: i nepatrná změna v melodii, drobný zásah do barevné kompozice, malá obměna básnického rýmu či rytmu, nejmenší změna gesta může nemálo ovlivnit smysl expresivní výpovědi. Nelson Goodman (1996, s. 80 – 81) tuto vlastnost exprese řadí mezi „symptomy estetična“ a dává tím najevo, že exprese patří do tradičního rámce aisthéta – poznávání založeného na vhledu a obraznosti. Právě Goodmanovo (2007, s. 54 – 84) pojetí exprese jako obrazného předvedení (metaforické exemplifikace) nabídlo strukturní model pro hlubší porozumění souvislostem mezi uměním, kulturou a výchovou, protože poskytlo nástroje pro analytický náhled na zkoumaný předmět: expresivní tvorbu a expresivní dílo. To je hlavní důvod, proč Jan Slavík v prvním článku tohoto čísla nazvaném Exprese jako způsob poznávání dává k úvaze používat obecný název expresivní obory pro všechny disciplíny, které se do hloubky a z různých hledisek zabývají expresí v umění, kultuře nebo výchově.

Slavíkova stať se dále věnuje historii vývoje pojmu exprese a v návaznosti na antické pojetí aisthéta vykládá expresi jako specifický způsob poznávání světa. Do větší hloubky přitom rozebírá vzpomínanou Goodmanovu koncepci exprese a na tomto podkladě nabízí obohacení Goodmanova analytického modelu o další rozměr, který bere v úvahu i subjektivační složku exprese provázenou tzv. egocentrickým adaptivním rozhodováním. V souvislosti s tím se autor zamýšlí nad aktuálním tématem nazývaným výzkum uměním nebo umělecký výzkum. Tento přístup ústí k výkladu expresivního, resp. uměleckého díla jakožto jedinečné symbolické artikulace mravní maximy. Expresivní díla v úloze reprezentantů mravních maxim se v praxi konfrontují s tradicemi, veřejným míněním, etickými normami nebo s politickou mocí, a zároveň s osobním chtěním a touhou svých autorů. Prostřednictvím těchto konfrontací expresivní tvorba slouží jako specifický nástroj pro zkoumání světa v průniku vztahů mezi autorským subjektem a sociálním, kulturním nebo přírodním prostředím. Metoda tohoto zkoumání je ve stati popisována a ilustrována na konkrétním případu pod názvem expresivní experimentace.

Vladimír Chrz a Ivo Čermák pod názvem Exprese a režim věrohodnosti zaměřují pozornost na zasazení exprese do určitého kontextu či rámce, který podmiňuje její vyznění a váhu. Vycházejí přitom z předpokladu, že jakékoliv vyjadřování (nebo porozumění vyjadřovanému), se vždy uskutečňuje v nějakém režimu věrohodnosti. Režimem věrohodnosti je podmíněno přijetí daného výrazu jako něčeho, co je hodné naší důvěry, co je přesvědčivé, pravdivé či skutečné. „To, co je přesvědčivé či věrohodné v kázání, zpravidla takovým nebývá v zábavném kabaretu,“ připomínají V. Chrz a I. Čermák, ale dodávají: „Na druhé straně lze však také říci, že přednáška může nabýt přesvědčivosti a věrohodnosti tím, že náležitým způsobem využívá určitých prvků kabaretu či kázání.“

V souladu s Goodmanovskými východisky je exprese autory chápána jako ve svém základu metaforická (obrazná, nedoslovná): „přenáší nás odněkud někam“. Režimu věrohodnosti exprese lze proto porozumět skrze to, „odkud kam“ nás exprese svým metaforickým principem přenáší. Autoři v souladu s Paulem Ricoeurem (1977) rozlišují dvojí rozměr metaforického přenášení: na rovině smyslu a na rovině reference. Režim věrohodnosti exprese si pak lze představit jako přenášení „odkud – kam“ na rovině reference. Z tohoto hlediska se můžeme ptát: K jakým možnostem nás exprese svým metaforickým principem přenáší, přes jakou hranici či mez (důvěryhodné – nedůvěryhodné, vlastní – nevlastní, odcizené – bytostné…)? Přenáší nás k idejím, k emocím, k novým možnostem existence, k duchovní rovině atd.? To jsou otázky, které si autoři kladou a pro něž nabízejí odpovědi vztažené k režimu věrohodnosti, který nazývají „existenciální“ – rozvrh bytostných možností lidské existence.

Exprese emocí nazvaly svou stať Iva Stuchlíková a Yvona Mazehoová. Expresí emocí se zabývají především z psychologického, příp. expresivně terapeutického hlediska, a to ve vztahu k expresivní tvorbě. Exprese emocí má s expresivní tvorbou podle nich jak vzájemné průniky, tak důležité rozdílnosti. Aby mohly terminologicky vystihnout složitý vztah mezi oběma oblastmi, autorky rozrůzňují expresi emocí do několika dílčích složek s různým podílem spontaneity a kulturní závaznosti: na pólu relativně nejméně tvůrčím a nejvíce „tělesném“ se jedná o spontánní výraz emoce, při vyšším podílu záměrnosti, kulturního vlivu a tvůrčího vkladu jde o vyjádření emoce a konečně nejblíže ke kulturálnímu či uměleckému pojetí expresivní tvorby stojí ztvárňování emocí.

Text nejprve stručně shrnuje současné chápání emocí a afektivních jevů v současné psychologii s využitím poznatků z výzkumů mozku. I. Stuchlíková a Y. Mazehoová poté postupně blíže rozebírají jednotlivé dílčí složky exprese emocí: spontánní výraz emocí, vyjádření emocí a ztvárňování emocí tvorbou. S oporou o tzv. procesuální model exprese emocí Kennedy-Mooreové a Watsonové (1999) nabízejí možnosti jak promýšlet a zkoumat vztahy mezi těmito složkami. V závěru se text vrací k diferenciaci emocí a probírá tzv. tříbení emocí charakterizované atributy: vysoká sebe-reflektivita, neangažovanost, virtuální akční tendence (spíše tedy v podobě hnutí mysli než těla), vědomé a rozšířené vyhodnocování (často spíše intuitivně pociťované než promýšlené) a potěšení vycházející z kompetence objevovat a vychutnávat (krásu, harmonii, řád, formu atd.). V návaznosti na to autorky otevírají k diskusi otázky spojené s expresivní experimentací ve vztahu k expresi emocí v umění anebo výchovné či terapeutické sféře.

Jan Puc svou studii Řečí poznávat a řečí tvořit upřesnil podtitulem K fenomenologii jazykových výrazů. Studie se zaměřuje na problematiku reprezentovanou pojmy „výraz“ nebo „vyjádření“, chápanými jako ekvivalent latinského „exprese“. Všechny tyto terminologické varianty Puc souhrnně pojímá jako pojmenování pro nosiče významu – znaky – označující určitým způsobem nějaký předmět či stav světa. Ve svém textu se soustředil na dva odlišné filosofické přístupy k vyjadřování, a to vzhledem k otázce, jak se výrazy vztahují k tomu, co je jimi vyjadřováno. Zaměřil se přitom na jazykové výrazy a řeč, neboť, jeho slovy, „[…] v této oblasti zašla filosofická zkoumání bezpochyby nejdále“. Nechává však na zvážení čtenářů, „zda si teorie, které záhy představíme, uchovávají platnost také mimo oblast řeči“ […].

J. Puc vychází z fenomenologie: představuje dvě fenomenologická pojetí řečového vyjadřování a zvlášť vymezuje jejich odlišnost od lingvistického přístupu k jazyku. Autor konstatuje: „Ačkoli nelze bez dalšího tvrdit, že by jeden přístup vylučoval druhý, stále platí, že fenomenologie a lingvistika přistupují k jazyku z jiných východisek.“ Poté ukazuje, v čem se od sebe navzájem liší ony dva rozdílné fenomenologické přístupy: náhled na funkci řeči v poznávání v rámci filosofie Edmunda Husserla a pojetí tvořivé promluvy ve filosofii Maurice Merleau-Pontyho. Studie upozorňuje na odlišné postavení jazykového výrazu vůči světu u obou autorů, ale zároveň zdůrazňuje společný kořen obou koncepcí, kterým je přesvědčení o neredukovatelnosti mluvícího subjektu na systém jazykových znaků. Jan Puc vyzdvihuje, že jak Husserlova, tak Merleau-Pontyho teorie „[…] poukazují na rozměry zkušenosti vyjadřování, které se nedají redukovat na průnik vztahů v jazykovém systému. Obě překračují to, co lze o řeči poznat z hlediska lingvistiky. Ani řečové poznání, ani vytváření nových významů se neobejde bez mluvícího subjektu.“

Kateřina Dytrtová se ve stati Exprese v procesu nastávání zabývá vztahem mezi třemi hlavními typy symbolizace rozlišovanými Goodmanem (2007): expresí, denotací a exemplifikací. Autorka se přitom zaměřuje zejména na procesy tvorby a vnímání expresivního díla ve vizuálním uměleckém oboru. Napětí mezi setrvalostí (objektivními fakty zakotvenými v materii expresivního díla) a nastáváním (během procesu symbolizace a jejího interpretování) poskytuje textu východisko, založené, slovy autorky, na „komplementaritě fenoménů statičnosti a dynamičnosti v procesech tvorby významu“.  

Zaměření na procesy při vnímání a (spolu)tvorbě statického expresivního díla vede K. Dytrtovou k úvahám nad důsledky performativního charakteru referencí, které jsou dílem rozehrávány a nad způsobem výběru výrazových prvků využitých v díle. Výběr výrazových prvků je nesen myšlením autora expresivního díla; autorské myšlení se projevuje i ve způsobu strukturace materiálních kvalit vizuálního díla. Tento přístup k expresivnímu dílu autorku vede ke zkoumání časového průběhu a dynamiky nastávání, v němž se z věci stává dílo. Dytrtová analyticky zkoumá na konkrétních expresivních dílech současných tvůrců, jak exprese souvisí s nevratnými časovanými procesy. To jí umožňuje nabízet čtenáři detailní vhledy do subtilních souvislostí, které rozhodují o uměleckých kvalitách expresivního díla, ačkoliv pro nepoučeného vnímatele jsou neviditelné, pod prahem jeho rozlišovacích a interpretačních možností.  

Další uměleckou oblastí, ve které se uplatňuje exprese, je herecká tvorba. Jiří Šípek se jí věnuje v eseji s názvem Exprese jako ztvárňování anebo k psychologii herecké tvorby. Z psychologického hlediska se dívá jednak na moment hercova ztvárňování, modelování a rovněž divákova spolu-ztvárňování obsahu expresivního díla, jeho témat, idejí a s tím spojených emočních kvalit a jednání. Výchozí soustavou klíčových pojmů pro teoretický výklad této stati je tedy vzájemně úzce spjatá triáda emoce-kognice-exprese.

J. Šípek, obdobně jako další autoři v tomto čísle časopisu, věnuje zvláštní pozornost napětí mezi tzv. primárními procesy (tj. značně syrovými, libidinózními obsahy) se schopností tvořícího autora být záměrný, reflektující a kontrolovat vlastní já. Ono propojení zdánlivě nepropojitelného, které výstižně označila Jiřina Jirásková vyjádřením: „hodit střeva na stůl a udělat z toho svět, příběh.“ Dále se zamýšlí například nad dialogickým jástvím (např. Hermans, Kempen, 1993) hercovým já a sociálním já (Frejka, 1929), vnitřním hmatovým vnímáním (Zich, 1931), které se dnes vysvětluje skrze zrcadlové neurony (Vostrý, Sílová, 2009). Stať dává podněty a výzvy jak chápat herectví jako vzdělávání, ve kterém dochází k vzájemnému formování herce i diváků.

Martina Komzáková a Jan Slavík se ve studii Exprese jako experimentace mezi obrazností a doslovností zabývají podmínkami, které v praxi (zejména výchovné a vzdělávací) ovlivňují rozpoznávání exprese, experimentaci s ní a interpretování jejího nedoslovného významu. Úkolem člověka, který zachází či experimentuje s expresí, je interpretovat ji obrazně – nedoslovně, aby mohl porozumět obsahu, jenž se mu v expresi nabízí. Této interpretaci se lidé musí učit, protože je závislá na množství kulturních poznatků a dovedností, ačkoliv se mnohdy zdá velmi přirozená, jako by byla srozumitelná „sama od sebe“. Přesto je v ní mnoho skrytých míst a úskalí, které mohou narušit nebo znemožnit plnohodnotné uplatnění expresivních aktivit v tvorbě i v životě. Zejména ve vzdělávací oblasti je proto důležité expresi a jejímu interpretování porozumět do žádoucí hloubky. M. Komzáková aj. Slavík k takovému porozumění nabízejí podklady a podněty nejprve s oporou o Jakobsonovo rozlišení dvou základních jazykových a komunikačních principů – principu podobnosti / metaforičnosti a principu soumeznosti / metonymičnosti.

Na podkladě odlišení metaforického a metonymického principu autoři z dalších hledisek rozebírají expresivní experimentaci jakožto proces směřující k poznávání a zkoumají jeho klíčová místa („mentalizační uzly“). Za podstatný faktor úspěšnosti expresivní experimentace je autory považována optimální míra psychické distance. Tím se text přiklání od obecnějšího sémiotického přístupu k psychologickému náhledu na expresi, protože zaujímání příhodné psychické distance je podmínkou pro zdárný pohyb mezi tzv. modalitami lidské psychicky (v rozlišení autorů Fonagyho a Targetové, 2005). Závěr textu je věnován návrhům, jak pedagogicky rozvíjet předpoklady pro expresivní experimentaci.  

Expresivní experimentaci ve výchově a vzdělávání se věnuje i Alena Nohavová ve stati Exprese ve výuce psychologie. Stať nejprve uvádí základní teoretické poznatky, které vysvětlují stěžejní aspekty expresivní experimentace ve výuce psychologie. Autorka poté ilustruje teorii na konkrétní expresivní úloze s jablky, která do úlohy vstupuje ve funkci „reálné metafory“ jako hlavního podnětu pro poznávání a učení. Prostřednictvím kvalitativní analýzy této úlohy A. Nohavová dochází k závěru, že expresivní experimentace ve výuce psychologie nemá být pokládána za expresivní v původním Goodmanově smyslu (tj. v zaměření na umění anebo estetické projevy), ale je přiléhavější chápat ji jako aktivitu semi-expresivní v tom pojetí, které nově navrhl Josef Valenta (2015, s. 412).

Důvodem pro odlišení semi-expresivního přístupu je pro A. Nohavovou nestejné užití modality „jako“ ve výuce psychologie na rozdíl od výuky v uměleckých oborech. Modalita „jako“ je totiž při výuce psychologie využívána pro porovnávání psychologicky důležitých alternativ příslušného chování, ale na rozdíl od uměleckých oborů zde není věnovaná větší pozornost estetickým charakteristikám tvorby. Společným znakem expresivního i semi-expresivního přístupu však je metodika spojení expresivní aktivity s její reflexí založená na poznávacích motivech, která je typická pro expresivní experimentaci v artefiletice a jí příbuzných filetických přístupech.

Z tohoto důvodu autorka navrhuje, aby pojetí výuky psychologie, které koncepčně využívá expresivní experimentaci, bylo s odkazem na filetický přístup označeno pojmem „psychofiletika“. Pro výuku psychologie si toto pojetí exprese žádá svůj „režim věrohodnosti“, o kterém v tomto čísle Kultury, umění a výchovy pojednávají Vladimír Chrz a Ivo Čermák. Režim věrohodnosti v psychofiletice je odvozen z koncepce psychologie založené na cílové kategorii funkční psychologická gramotnost. Tento přístup dává nové podněty pro přemýšlení nad způsoby, jak propojit teorii a terminologii oboru psychologie s činnostním (zkušenostním) učením, tj. se sebezkušenostní rovinou jedince.

 

Jan Slavík, Vladimír Chrz, Alena Nohavová,

editoři tohoto monotematického čísla časopisu 

 

Literatura odkazovaná v Editorialu

CASSIRER, Ernst. 1996. Filosofie symbolických forem. Praha: Oikoyment. ISBN 80-86005-10-0.

FONAGY, Peter a Mary TARGET. 2005. Psychoanalytické teorie. Praha: Portál. ISBN 80-7178-993-3.

FREJKA, Jiří. 1929. Člověk, který se stal hercem. Praha: Melantrich.

GOODMAN, Nelson. 1996. Způsoby světatvorby. Bratislava: Archa. ISBN 80-7115-120-3.

GOODMAN, Nelson. 2007. Jazyky umění – nástin teorie symbolů. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-1519-8.

HERMANS, Hubert J. M. a Harry J. G. KEMPEN. 1993. The Dialogical Self. Meaning as Movement. San Diego: Academic Press.

KENNEDY-MOORE, Eileen a Jeanne C. WATSON. 1999. Expressing Emotion: Myths, Realities, and Therapeutic Strategies. New York-London: The Guilford Press. ISBN 978-1-572304-734.

RICOEUR, Paul. 1977.  The Rule of Metaphor. Toronto: University of Toronto Press.

VALENTA, Josef. 2015. Reflexe současných problémů teorie a praxe expresivních oborů ve vzdělávání. Osobnostní a sociální výchova jako obor „semi-expresivní“. In: STUCHLÍKOVÁ, I. a T. JANÍK, eds. Oborové didaktiky: vývoj – stav – perspektivy. Brno: Masarykova univerzita, s. 405–412. ISBN 978-80-210-7769-0.

VOSTRÝ, Jaroslav a Zuzana SÍLOVÁ. 2009. Je dnes ještě možné herecké umění? (Příspěvek ke scénologii herectví). Praha: KANT. ISBN 978-80-7437-009-0.

ZICH, Otakar. 1931. Estetika dramatického umění. Praha: Melantrich.

 

The paper is licensed under a Creative Commons
Attribution Non-Commercial 3.0 License.

Jak citovat tento článek:
SLAVÍK, J., V. CHRZ a A. NOHAVOVÁ. 2017. Editorial. Kultura, umění a výchova, 5(1) [cit. 2017-03-29]. ISSN 2336-1824. Dostupné z: http://www.kuv.upol.cz/index.php?seo_url=aktualni-cislo&casopis=12&clanek=153.
Zobrazit všechny články

design: © tch 2017 | web: © OlomouckéWeby.cz 2017OlomouckéWeby.cz | Tvorba webových stránek, webdesign

ISSN 2336-1824